JAN WERICH

JAN WERICH

DEODUŠI

Pohádka o pohádce

V jedné hlavičce ležela pohádka. Byla to malá pohádka, jen dvouvětová.

Ta pohádka by se chtěla dostat do tisku a vůbec pryč z té hlavičky (ta hlavička byla hlavička holčičky), aby se mohla také vytahovat se svým dějem jako ostatní. Jednou už to nemohla vydržet a tlačila do hlavičky a tlačila, až se dostala ven ústy. Nakonec se domohla toho, že se octla napsaná na papírku. A kde se všude octla. U nejnižšího tiskáka a ten jen nad pohádkou vrtěl hlavou a podal ji vyššímu tiskákovi, který nad pohádkou také vrtěl hlavou, a ten vyšší to podal ještě vyššímu a tak to šlo pořád, až to došlo k nejvyššímu tiskákovi tiskáren a patiskáren, a ten bouchl do stolu a četl vztekle nahlas: „Byl jeden král a ten král měl syna a syn dělal mu sluhu, syn krále měl také syna a syn syna krále byl rybářem a syn syna syna krále byl pasákem prasat. – Byl jeden pasák prasat a ten měl syna rybáře a syn syna pasáka prasat měl syna sluhu krále a syn syna syna byl král!“

Dořval pan nejnejvyšší tiskák tiskáren. Dále pokračoval sice ne pohádkou, ale mluvil prostě k lidem: „Tak vážení a nevážení lidé, kdo ví, co tohle má znamenat, ať se přihlásí, a když mi to nikdo neřekne, dám to k samému králi!“

Ticho, hrobové ticho, takové, že kdyby se byl někdo podrbal na hlavě, bylo by ho slyšet po celém sále. Zase se rozezvučel hlas toho nejvyššího: „Tááák nikdo? Dobrá, nesu to k samému, úplně samému králi. Domluvil jsem. Áhoj!“

Otočil se a vytratil se ze sálu. Hned, jen tak bez svátečního obleku mašíroval do paláce ke králi. Když král si pohádku přečetl, ne a ne to pochopit. Rádcové a ministři kroutili hlavami, až jeden řekl, že by sem mohli povolat nějakého pasáka prasat. Pasák ihned přišel jen tak v košili. Král mu přečetl pohádku a zeptal se, co to má znamenat. Pasák sklonil hlavu, pak ji zvedl a upřeně se podíval svýma zelenýma očima do očí králových. Pak mluvil, ustupuje dozadu: „Tato pohádka s prominutím, Vaše Veličenstvo, je pravdivá. Znamená, že vznešení jsou obyčejně také pyšní a čím pyšnější, tím hloupější. Tato pohádka říká, že jeden král tak zhloupl, že nemohl královat a stal se sluhou, ale ten sluha byl tak hloupý, že se musel stát rybářem. Avšak ten rybář, bývalý král, byl tak hloupý, že musel pást prasata. A s tím pasákem od narození to bylo naopak, neboť chudí jsou zkušenější a určitě chytř ejší!“ dořekl pasák a dal se na útěk.

Všichni byli ohromeni a první se vzpamatoval král. Vstal z trůnu a utíkal s žezlem v ruce za pasákem. Ale pasák už dávno utekl.

Král se rozzlobil a rozkázal vyhnat všechny pasáky prasat. Ale teď nemohl nikdo pást prasata. A začalo to hlavní. Král musel pást prasata! Ale na všechna prasata nestačil, a museli pást všichni ministři a rádcové a i nejvyšší tiskák tiskáren a patiskáren musel pást. Ale teď nikdo nepanoval. A tak se vrátili pasáci prasat a lid si zvolil za krále toho pasáka, který vysvětlil tu pohádku, a ostatní pasáci byli ministři a rádci a jeden pasáček byl nejvyšší tiskák tiskáren a patiskáren. Prasata pásl bývalý král a jeho rádci. Tak to byla docela pravdivá ta dvouvětová pohádka.

Za šťastnou lásku bas!

Byl to velice veliký a slavný orchestr. Měl tři harfy, šest kotlů, nepočítaných houslí a viol, různých rohů, dokonce dva basklarinety a mnoho bas.

To všechno leželo nebo stálo opřeno na pódiu. Z hudebníků nebyl nikdo v dohledu. Zkoušeli od rána, teď byla přestávka.

Basa, která stála opřena až na kraji pódia, se svezla a jistě by byla upadla, kdyby se nebyla zachytila o druhou basu, která stála hned vedle ní.

„Promiňte,“ pravila hlubokým hlasem basa, která málem upadla.

„Nevadí,“ odpověděla stojící basa také hlubokým hlasem, ale přece jen o chloupek vyšším a sonornějším.

„Pokud nestojím opřený rovně, těžko již udržím balanc,“ pravila basa, užívajíc mužského rodu, když mluvila o sobě. „Léta jsou léta…“ a hluboce vzdychla, až zadrnčela.

„Vy o letech ještě nemusíte mluvit…“ řekla basa s vyšším hlasem.

„Kolik byste hádala?“

„Sotva sto.“

„Hodně byste musela přidat. Byl jsem vyroben 1799 v Miláně.“

„To by vám nikdo neřekl. Jste Ital, že?“

„Mistr houslař byl Němec. Na basy jsou Němci nejlepší. Schildkraut starší.“

„Vy jste šlechtic! Jak jste se k nám dostal?“

„Sám nevím. Dlouho jsem byl kdesi na půdě, soudili se o mě a ten, kdo mě vyhrál, mě vezl otevřeným vozem. Pršelo a já se zbortil. Trvalo dlouho, než mě dali do pořádku. Teď si nemůžu stěžovat. Jen ty výšky mi někdy dělají potíže, vysoké tóny.“

„Vysoké tóny, to je moje! Ale přiznám se vám, v hloubkách nezním, to vím a to mě mrzí.“

„To vás nemusí trápit, tomu se dá odpomoct.“

„Pevněji zarazit nohu a více se sklonit?“

„Pověra! Hrajeme přece vedle sebe, že ano? V hloubkách vám přidám já, trošku s vámi společně zavibruji, a ve vyšších polohách vy mi to odplatíte.“

Basy se daly do smíchu. Znělo to, jako by do nich zabloudil čmelák.

Protože už bylo po přestávce, hudebníci se začali rojit a zasedat na svá místa. Basy v rychlosti si ještě slíbily, že už dnes při zkoušce si začnou vypomáhat, a už tu byli jejich páni, kteří na ně hráli.

„Podívej, Ludvíku, ty basy stojej, jako by se objímaly.“

„Zamilovaný basy asi,“ pravil Ludvík. Ušlo mu docela, že jeho basa se začervenala.

Přišel dirigent, zjednal si ticho a pravil: „Prosím, Lepke Buchhalter, opus 88 od písmeny G!“

Zkoušeli až pozdě do odpoledne. Basy si pomáhaly, zprvu nesměle, později však nabyly jistoty a obě se těšily na každý vysoký i hluboký tón.

„Sáfriš, dneska nám ty basy zněly!“ povídá Ludvík na cestě domů druhému muzikantovi.

Ten odvětil se smíchem: „Dyť to taky válíme, ne? Nashle, mně jede tramvaj,“ a utekl za ní.

Na druhý den, když zase přišla přestávka, Ludvík řekl svému příteli: „Opři tu svou o moji, aspoň nespadnou,“ a šli na párky.

„Jak jste se vyspala?“ začala rovnou basa maskulinum.

„Chabě,“ vzdechla oslovená basa, „těšila jsem se na zkoušku. A vy?“

„Také jsem se těšil.“

„Jenom na zkoušku?“

„Jenom na vás. A vy?“

„Já také!“

„Chytni ty basy!“ vykřikl předposlední hudebník na posledního. „Dyť se kácejí!“ Jen taktak je zachytil. Radši je položím, pomyslil si a udělal to.

V sále bylo ticho. Z ulice doléhal slabě všední den.

„Já vás mám rád už dlouho.“ Velmi, velmi hlubokým hlasem pravil basa.

„Mně jste byl vždycky sympatický, ale od onoho sóla na basu na začátku Kantáty od W. A. Pantáty jsem se do vás zamilovala.“

„To jsem zpíval jen pro vás, drahá.“

„A já vytušila, drahý.“

„Chce se mi radostí kutálet,“ řekl basa.

Přestávka byla krátká, neboť premiéra se blížila. Už se sál zase hemžil a Ludvík stál nad basami a smál se: „Tak se podívej, nejsou jako milenci?“

„Na jaře na mezi?“ dodal druhý.

„Ty bys tomu dal. Ty, myslíš, že by se na ni dalo hrát, kdyby byla samodruhá?“

„Tak ticho, prosím,“ okřikl anonymně dirigent, „George Bauer, symfonie cis moll, konec larga od písmeny F. A hned od začátku, prosím vás, nebojte se, pěkně s neopatetismem, jedno oko nesmí zůstat suché!“ Zvedl taktovku a slavné těleso se rozburácelo.

Basám bylo jako v nebi. Právě od písmeny F jako by slavný Bauer napsal vyznání lásky pro basy. Hloubky, výšky a hloubky, souzvuk duší, vibrace lásky, kmitočty vášně, oj, co o tom může vědět studený triangl, kotle z oslí kůže nebo rozeřvaný činel.

Slavnostní premiéra byla za rohem.

Basy hořely láskou.

„Máš nádhernou kobylku!“ vzdychl jednou basa znenadání.

„Tvoje je krásnější,“ pravila basa.

Od té chvíle si tykaly.

I přišel večer slavnostního koncertu.

Smluvily se obě basy, že ten večer bude patřit jim. Budou jedna druhé pomáhat jako ještě nikdy.

A slovu dostály. Nemohouce se objímat jako my lidé zamotaly se do sebe tóny. On pomáhal, ona jemu, pak zachtělo se jim být samy, i odpoutaly se docela. To již nebyly basy, to byla píseň lásky, duet, unisono, a teď kontrapunkt touhy! Ludvík a jeho přítel koukali do not, a co viděli v notách, hmatali na strunách. Ale neslyšeli to. Ani kapelník to neslyšel, hleděl rovnou z náprsenky potem zhadrovatělé na hudebníky a od jeho očí se dal zapálit doutník.

Ludvík a jeho přítel krčili rameny, ohlíželi se, aby mu naznačili, že to přichází možná odněkud odjinud.

„Co to tam hrajete?“ řval na ně dirigent o přestávce.

„Co je v notách!“ odpovídali.

„Nemluvte, to je sabotáž! To bude mít dohru!“

A mělo. Jednak v druhé půli koncertu, kdy se basy bezohledně ocitaly na vrcholu blaha v téměř každém taktu. Dále v kritikách, které se shodly o pochybeném podání, o nepropracovaném a nedomyšleném nastudování Kantáty od W. A. Pantáty. A pak byla dohra v kanceláři dirigenta speciálně pro Ludvíka a jeho přítele.

Dirigenta již přešel akutní vztek. Mluvil slušně a zřetelně.

„S tou sabotáží to nepoženeme dál. Ale pánové, co se to s vámi dělo? Byli jste opilí, mlčte! Já se jen ptám. Nebyli. Dobrá, můžete to vysvětlit?“

„Můžeme to zahrát, pane dirigente, umíme to zpaměti.“

„Basy sem do kanceláře!“ houkl dirigent do telefonu.

Za chvilku přinesli basy. Basy lhostejné, basy nezamilované, basy, které byly náhodou po ruce.

„Kantátu. Jedem!“ dirigent začal dirigovat.

Ludvík a jeho přítel hráli. Přesně, s citem, bez chyby až do konce.

„Hrajete oba výborně,“ poznamenal dirigent, muž spravedlivý. „V čem to tedy vězí?“

Usedli a rokovali. Dirigent měl ve stole bílé víno. Potom sluha došel pro dvě láhve.

Načež bylo usneseno, že se svolá tisková konference a tam že se věc vysvětlí tím, že akustika v sále špatně vyhovuje a na příští koncert se přestaví orchestr.

Na tiskovou konferenci přišli sportovní redaktoři. Z kritiků jen ten, který napsal dobrou kritiku, protože na koncert nemohl jít a napsal ji předem. Konference proběhla v přátelském duchu mezi hudebníky a zástupci tisku, věc se vysvětlila a na příští reprízu byli pozváni kritikové ještě jednou. Přišli všichni až na toho, který už jednou nepřišel a dobrou kritiku už napsal.

K repríze, vyprodané, nastoupil orchestr hrdě. Dirigent měl potlesk na vstup – to má ale vždycky – a začlo se.

Zpočátku byly basy v pořádku. Tedy v pořádku nebyly, snad pro laikovo ucho, ale šlo to. Až teprve v kantátě, hned jak nasadí sbor mocně Akáty bílé, bílé!… snad to byla slova básníkova, která vyvolala touhu po kompenzaci lásky bas, prostě od té chvíle zpívaly basy svůj osobní part. Dirigent se zpotil, ochraptěl ztrátou tekutiny, takže jej naštěstí nebylo slyšet, když sípal do pléna: „Zabiju vás, Ludvíku, a toho druhého taky!“

Ludvík to sice neslyšel, ale zato slyšel basu. Vidí svého přítele, jak zahazuje smyčec a odchází. Jde také a táhne basu za sebou. Kritiky tentokrát nebyly žádné. V hudebním orgánu vyšla úvaha o správnosti či nesprávnosti celostátního vedení symfonických orchestrů. Městská komise pro hudební tělesa měla předběžnou poradu s krajskou správou výroby strunných nástrojů a přizvali dirigenty z rozhlasu.

Ludvík a jeho přítel dostali dovolenou bez udání důvodů a zástupci orchestru je poučili ve smyslu vyhlášky Bbbb/Cccc, že se s nimi počítá až do vyřízení.

„Do vyřízení čeho ale?“

„Tak dost žertů. To se právě uvidí, čeho!“

Napomenuti šli oba domů a cvičili. Hráli od rána do večera, každý na svou basu soukromou, hráli bez chyby a přesně.

Zamilované basy byly uloženy do dřevěných pouzder ve skladišti nástrojů. Stály v nich vedle sebe a měly nyní dost času, aby si povídaly donekonečna. Basa vyprávěl o večírcích, na kterých na něm bylo hráno v severní Itálii počátkem devatenáctého století. Jak ho jednou sám pan Stendhal poslouchal a pak zaplácal. I pana Garibaldiho zahlédl v Modeně, nebo v Římě to bylo?

Basa mluvila o svém strachu a soužení, když ji německá armáda ukradla v Polsku a poslala do Berlína na konzervatoř, kde ji ukradl profesor a vyměnil za prase do Drážďan. Sem do města se dostala, ani neví jak, bez strun, rozladěná – to se ti nedivím, potvrdil basa ze své bedny – a pak byla přidělena orchestru, dána do pořádku a teď… a teď je konečně šťastná!

Mezitím došlo ke svolání všeobecného zasedání všech hudebních složek jako takových, ke kterému byli přizváni pozorovatelé ligy korepetitorů a rovněž Svazu rytců not.

Ludvík a jeho přítel pozváni nebyli, protože o nich se jednalo.

Seděli v kuchyni u Ludvíků, s hlavami mezi koleny, neboť to jediné zbývá mužům, když se o nich jedná bez nich.

Až paní Ludvíková položila jednoduchou otázku, aniž přitom přerušila míchání krupicové kaše: „A není to vůbec v těch basách?“

Za chviličku se rozlétly dveře ve skladišti hudebních nástrojů.

Ludvík a jeho přítel raz dva raz dva otevřeli pouzdra, popadli basy, a „Es!“ začli.

Ovšemže paní Ludvíková měla pravdu. Bylo to v těch basách! Po dlouhém mlčení rozepěly se jak nikdy.

Oba muzikanti je popadli do náruče a utíkali do zasedací síně všeobecného zasedání. Tam je nechtěli pustit dovnitř. Až prý po uzavírací řeči předsedy Svazu předsedů.

Čili až nás vyhodí, pomyslili si oba hudebníci a prodrali se.

Vyběhli na tribunu, a nečekajíce na konec uzavírajícího projevu, spustili „Es!“. Basy se daly do zpěvu.

Po konci bylo veliké ticho. Pak všichni opustili svá místa a seskupili se kolem bas.

Bylo usneseno, že nejde o nic jiného než o poměrně vzácný zjev u hmoty, kdy jedna hmota reaguje vibračně na hmotu druhou dosud nezjištěným kmitočtem, závislým však na kmitočtech druhé hmoty a poměru vlhkosti vzduchu a patrně též houslařského klihu. Byla jmenována tutlací komise, která dostala za úkol spojit se s výzkumným ústavem a problém šikovně přehrát vědcům.

Ludvík a jeho přítel dostali dopis s pokynem, aby příště více dbali na stav svěřených jim nástrojů, a že se s nimi počítá při zájezdu do Dánska přes Paraguay.

Též jim bylo dovoleno koupit levně provinilé basy.

V poslední chvíli před odjezdem na zájezd bylo zjištěno, že oba hudebníci jsou vlastně přespočetní, i bylo jim dovoleno zůstat doma a cvičit.

Takže zatímco slavné hudební těleso jelo přes Paraguay do Dánska, aby přivezlo nadšené kritiky – čehož skutečně dosáhlo – Ludvík a jeho přítel začali na basách cvičit světovou skladbu Rámus z Winnetky.

Ludvík hraje na džezovou bubnovou baterii a jeho přítel brnká na basu, zatímco basa s hlubším basem je opřena sama opodál a sama hraje s sebou. Kolem nich je spousta mladých lidí, každý večer.

Mají ukrutnou legraci, a když odejdou domů a v lokále se zhasne, obě basy mají čas pro svou lásku.

„Věř mi, má milá,“ pravil onehdá basa hlasem, který se podobal dunění atomické bomby v dálce, „věř mi, mezi tím mládím kolem nás si začínám připadat starý.“

„Hlupáčku! Sto šedesát dva roky, copak to je nějaké stáří?“

O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka

Věřili byste, že jsem znával nevysokého muže, který vážil mnoho kilogramů, přibližně dvakrát tolik liber, což jest jistě nemálo pudů, a ten muž nebyl řezník.

Pro břicho stěží obejmul mladou břízku, a přece jeho duše dovedla obejmout celý svět, hravě dosáhnul do kterékoli galaxie a posypal hvězdami svůj starý automobil.

A ta jeho zázračná vlastnost, někde tomu říkají duše, víte, kolik vážila? Sotva polovinu váhy jednoho lístku z květu čajové růže.

Když umíral, bylo mu teprve půl věčnosti, když umíral ve velké skleněné nemocnici, otevřeli okno, aby dušička měla kudy odletět. Takový byl starý zvyk.

Za malou chvíli poznali, že bude nutno otevřít více oken; pak otevřeli všechna okna, dva tisíce oken velikánské nemocnice, protože duše toho muže byla nekonečná. Sjeli se tenkrát z celého světa lékaři, učenci a profesoři zkoumat toho všeho příčiny.

Přivezli všechny potřebné aparáty. Takových aparátů je po světě v různých vědeckých ústavech takové množství, že vlastně i když jsou spočítané, nikdo neví přesně, kolik jich je. To vědí zase jen ty aparáty, neboť byly vyrobeny tak, aby měly paměť.

Tedy, jak jsem řekl, všechny potřebné aparáty byly svezeny, dokonce daleko víc jich přivezli, než jich původně odvezli, neboť ty aparáty mají možnost samy sebe vyrábět, zdokonalovat, zjednodušovat, a tím upřesňovat neustále a neustále až do samozáhuby.

Bylo třeba vybudovat pro ně budovy. Bylo třeba rychle vystavět město pro Vědce a Profesory, také pro jejich Asistenty a také pro Žáky, kteří se u nich všech učili, aby je jednou mohli nahradit.

Protože „jednou“ se děje každou vteřinu, ba i tisíckrát za jednu vteřinu nebo za polovinu vteřiny, někteří Vědci zemřeli, a bylo nutno pomýšlet na zbudování Vědeckého Hřbitova. A pro Asistenty a také některé předčasně zemřelé Žáky.

Hned za Vědeckým Městem, aby dlouhé pohřební průvody nezdržovaly dosud živé kolektivy od práce, uhladili krajinu pomocí automatických samožroutů hlíny a změnili ji v Pláň Pokoje. Krásná myšlenka.

Okna nemocnice byla neustále otevřená a vzorky duše neustále zkoumány. Marně, marně, marně. Vážili marně. Bylo třeba zvláštních vah na beztíži; nových měr na nemíru; bezbarvých barev a také velikého kombinátu na rozostřování zaostřeného.

Bylo odhlasováno, bylo zorganizováno, dříve než včas realizováno.

Nad mrtvým tělem mužovým Vědci ve zvláštním obleku, v takzvané bezdušné kombinéze, stáli pozorujíce, kdy konečně vypustí konec duše.

„Stále myslím, že tu nejsme všichni,“ pravil jeden z nich. On nepravil, on komunikoval z kombinézy do kombinézy.

Okna byla stále otevřená, a kdyby byl mrtvý muž býval živý, byl by býval si všiml, že oknem přichází jaro.

Nebyli tam všichni. Byl ještě jeden, který tam nebyl. I poslali pro něj.

Když přišel, bylo jich pak o jednoho víc.

„Co říkají stroje?“ komunikoval nový Vědec.

„Mlčí,“ rekomunikovali.

To je mi divné, pomyslil si, ale nekomunikoval.

Tak znovu a od začátku. Jeden tisíc vylosovaných matematiků, vylosovaných proto, že všichni matematikové věděli všechno, tudíž stejně mnoho, sestrojil pomocí strojů rovnici a dal tu rovnici do stroje, do kterého matematikům stroje poradily, aby ji dali.

Stroje se zamyslily a komunikovaly: „JDE O DUŠI O DUŠI JDE DEODUŠIDEODUŠIDEŠIDOOŠIŠIŠI!!!!!!“

„To víme, že jde o duši. Ale o čí? O čí???????“ komunikovali jeden přes druhého.

„A kdo to vlastně byl?“ zakomunikoval jeden Vědec, který ze všech věděl nejméně.

„Ano, to je pravda, kdo to vlastně byl?“

„Kdo to vlastně byl?“

„Kdo to ví? Kdo to ví?“

Stroje nevěděly, Vědci nevěděli, Asistenti nevěděli a Žáci ještě vědět nemohli.

Hlavní sestra nevěděla. Jenom si vzpomněla, že na Zelený čtvrtek ho někdo nalezl na lavičce v parku, zdálo se, že spí, v ruce držel občanskou legitimaci a v té legitimaci vylisovaný jetelový trojlístek. Přiznala se plačky, že si ani nevšimla, kdo to byl, tolik ji zaujal ten trojlístek: „…víte, páni profesoři a páni vědci, lidi si ukládají čtyřlístky, pětilístky, mně se to tak popletlo, ten obyčejný jetelíček, že jsem zapomněla…“

Na dveřích nemocničního pokoje viselo sako a kalhoty mrtvého muže, tak jak je tam tenkrát někdo pověsil.

Našli legitimaci, opatrně vyjmuli trojlístek a četli jim neznámé jméno a pod ním bylo napsáno Básník.

„No ovšem, to nás mohlo napadnout, kdopak jiný by mohl mít takovou prapodivnou duši,“ vzdychl Vědec, který z nich nejméně věděl.

Hned začalo všechno vycházet najevo. Zjistilo se, že nemocnice je prázdná, že tam není ani jediný pacient. Od jistého rána pacienti se probouzeli zdraví a odcházeli domů. V okolí nemocnice od jisté noci květiny nalévaly poupata a všem brabcům se vyvedla mláďata. Statistika dokázala, že v okresu od jistého odpoledne sebevrahům se buď přetrhl provaz, nebo selhala patrona, nebo jed nezabral. Zloba změkla a hloupnutí pomalu začalo ustupovat.

Máme na světě v jednom velikánském městě Neustálou Poradu, na které nejchytřejší a nejpoctivější muži ze všech, úplně ze všech koutů světa se sešli, aby buď souhlasili, nebo vůbec ne. Na popud Vědce, který ze všech věděl nejméně, Vědecké Město, Asistentstvo a Žactvo zaslalo Poradě návrh, aby se prozkoumala podstata básníkovy duše, nekonečné duše, duše stačící pokrýt oběžnici a snad i víc. Aby se v rámci výzkumů a potvrzení blahodárného vlivu téže zavedla Porada na světě všude, kde hrozí cokoliv podobného Zmaru.

Neustálá Porada návrh dala do strojů, které jej přeložily do všech řečí, nářečí, podřečí. Pak jej vytiskla všemi písmy a písmeny a všemi písmy bez písmen a podělila jimi všechny tajemníky všech nejchytřejších a nejpoctivějších mužů ze všech, úplně ze všech konců světa.

Když se tito opět po nějaké době sešli, rozdělili se na dvě části, stojíce proti sobě. Jedna část vytáhla z levé kapsy návrh a unisono pravila „Souhlasíme“. Druhá strana pravila unisono „Veto“, sáhla do pravé kapsy a vytáhla protinávrh. A rozešli se.

Když se opět po nějaké době sešli, rozdělili se opět na dvě části, stojíce proti sobě. Jedna část vytáhla z levé kapsy protinávrh, pravila unisono „Souhlasíme“, sáhla rychle do pravé kapsy, řekla unisono „Nýbrž!“ a vytáhla protiprotinávrh.

Druhá strana pravila unisono „Tak teda ne!“, a ta první odpověděla „Tak tedy zase my veto, a máte to!“

Vědci to nesli dost těžce, přece ne však tak těžce jako stroje. Ty to uráželo. Popudilo.

„987654321,“ komunikoval jeden stroj druhému.

„234567891!“ ozval se druhý.

Stroje se sjednotily.

„786,“ zahájil svůj projev Pamětník Paměti Pamětí, „62986599982234448; 744443? 3777774? 99! 99! 9999! – 11 = 656 * (800^1/2)! 99 + 99999^ (1/3) + 0.000009 * 9^ (-9) / 8 / 9 + 88776600500403002010!“

A to neměl říkat. Neb to všechny stroje tak popudilo, že to vyvolalo Popud. Popud všech popudů, který se udál v okamžiku, kdy pohřbívali mezi Vědce Básníka, a když všichni měli slzy v očích, Popud pohnul ručičkou v dalekém sklepě, ta popudila světélko, které omezilo okruh a zhaslo tři světélka ve sklepě na druhém konci světa, což posílilo jiný okruh jinde a způsobilo, že jeden ze šesti knoflíků, ten nejošklivější, sám sebe zmáčkl.

A na konci všeho byla tma.

Abychom znovu nemuseli volat: „Budiž světlo!“ Abychom nemusili znovu začínat znovu, proto asi umělec Jiří Trnka pozvedl svůj hlas a stvořil film Kybernetická babička. Proto básníci píšou básně, malíři malují obrazy a klauni metají kozelce.

Lev a notes

Lev si dneska přivstal. Že se sám přesvědčí, co se děje v jeho království. A jak tak majestátně kráčí, vidí zajíce, který si kutálí hlávku zelí.

„Hej!“

„Já!?“

„Co to máš?“

„Zelí. Já to rád a děti taky.“

„Tak nic.“ Lev vytáhne notes z hřívy, tužku, zalistuje: „Zejtra v půl osmý ráno v mý kanceláři i s tím zelím.“

„Pro pět ran, proč?“

„To se dozvíš.“ A kráčel majestátně dál. Mocní vládci rádi kráčí majestátně.

A potká lišku. Nese bažanta, slepici.

„Zastav, liško! Co to neseš?“

„Nu, nu, pro děti. Do doupěte.“

„Tak nic,“ povídá vládce. Zalistoval v notesu: „Zítra v osm hodin v mý kanceláři s mladejma a s tou slepicí. Ta tvá kožešina bude slušet paní lvici.“

Liška kouká, slova není mocná.

A to už je lev za kopečkem a tam vidí medvěda, jak vybírá divokým včelám plástve.

„Hej, medvěde!“

Medvěd se až zakuckal, jak se lekl. A lev už má notes a listuje v něm a pak se dá slyšet: „Zejtra v devět hodin v mý kanceláři. Vem s sebou ňáký plástve, já to rád. A umej si nohy. Medvědí tlapy jsou dobrý.“

„Můj ty bože, co jsem udělal, vždyť já si dávám pozor a žiju tak opatrně.“

„Zejtra v devět,“ uzavřel vladař a šel dál. Zahnul do chládku na kraj džungle. Bim, bim, bim! Tři kokosové ořechy padly opodál a z kokosové palmy slézá opice. Popadne ořechy, ale zarazí ji přísný hlas.

„Ne tak rychle. Kampak?“

Opice se zastavila, podívala se na lva a řekla: „Kampak? Můžeš třikrát hádat. Domů. Mladejm nesu ořechy. A uvnitř je mlíko. Slyšíš?“ a zatřepala kokosem.

„Tak pozor,“ přerušil ji všemocný pán. Poradil se s notesem a pokračoval: „V půl desátý zítra. Pamatuj si to. V půl desátý v mý kanceláři. S těma mladejma a s těma kokosama. V půl desátý.“

Opice se podívala na lva, postoupila o půl kroku a řekla: „No a co bude?“

„To se dozvíš v pravej čas.“ A zavírá notes. „V půl desátý! Přesně.“

Opice postoupila o krok, podívala se na lva a pravila: „Víš co? Hovno!“ A šla klidně dál.

A tu lev za ní volá: „Moment, to byl omyl. Pardon. Pardon! Pardon!“

Ale opice šla domů a lev z rozpaků sežral notes i tužku.

Někdy stačí jedno slovo včas!

Žluté mužátko

Ono se marně neříká: „Každý chvilku tahá pilku.“

To máte jako tehdy, když Solejman válčil s Tatary. Jednou hnal Solejman Tatary, pak se něco někde přihodilo, nikdo neví co, karta se obrátila, Tataři rovněž a obořili se do Solejmana. A hnali zase jeho pluky svinským krokem. A pak se zase něco přihodilo, Solejman se vzchopil, obořil se do Tatarů a bil je hlava nehlava.

Mezitím lidi padali, co to povídám, jakýpak lidi! Vojáci! Vojáci padali! Celí i po kouskách, támhle uťatá ruka, zdehle hlava zakutálená, noha uvázlá ve větvích. Vesnice zbořené, liduprázdné, nafouklé mršiny, koňské, prasečí, a na všem mračna much. Fuj na válku! říkají jedni, a mezitím ti druzí brousí palaše, napínají tětivy, šikují šiky, přísahají něčemu věrnost a vymýšlejí si nepřítele.

A máte je slyšet po letech, dědky invalidní, jak se někde sesednou a vzpomínají na nejlepší léta svého života! Těch holek, jémine! Chtěla – nechtěla? Musela! A to je rozřehtá, k tomu se vracejí a přidávají vymyšleniny, vnukům lezou oči z důlků, a jen aby už mohli jít Turkům hlavy stínat nebo křesťanským psům jazyky vytrhávat, za vlast, za Pánaboha, za to či za ono, suma sumárum vždycky za Pokrok.

Jednou se Tatarům podařilo zajmout regiment Solejmanových vojáků. Vláčeli je sem a tam jako dobytek, nutili je pracovat, nedali jim najíst, až se stalo, že rozbili tábor u prudké říčky. Bylo po deštích, kalná voda se valila přes balvany, hukot, že se spát nedalo, a všecky mosty stržené.

Jeden zajatec, Hadžid, dostal bláznivý nápad. Přišel s tím, že by zbudoval přes říčku můstek. Že za to nic nežádá, jenom aby dostal pořádně najíst, když se to podaří. Tataři měli dlouhou chvíli a uvítali každou podívanou. Ať se prý pokusí. Hadžid si přibral dva kmány, Jusufa a Ismaila. Porazili pěkný kmen, zbavili větví a dovlekli k vodě. Když se pokoušeli zakotvit kmen ve břehu, proud je podrazil, dřevo se vzepnulo jako kůň a vzalo je s sebou. Drželi se klády jako klíšťata, šli s ní pod vodu, vynořili se, kuckali a dávili vodu, řvali o pomoc. Hnalo je to prudkými peřejemi.

Tataři se sbíhali u břehů, smáli se, až jim šikmé oči slzely, běželi s proudem a sázeli se, který z těch tří bláznů se první utrhne a utopí. Ani jednoho z nich nenapadlo, že tři Solejmanovi vojáci na ně sehráli, čemu Arabové říkají habaďúra. Ze to byli plavci jako málokdo a že celý ten nápad s lávkou přes rozvodněnou říčku i to volání o pomoc byla šaškárna na oklamání tatarské ostražitosti.

Pod peřejemi se hladina vyrovnala. Hoši se vyhoupli na kládu jako na koně a pádlovali po proudu, až říčka vplynula do hlubokého lesa. Přistáli u paloučku. Vylévali vodu ze škorní, aby jim při chůzi nečvachtaly.

„Hadry nám uschnou rychleji na pochodu,“ povídá Hadžid.

„Kam bys chtěl pochodovat?“

„Za naším útvarem a hlásit se u šarže.“

Hleděli na něho se soucitem: „Tobě přeskočilo.“

„Člověk musí mít vždycky cíl, ale nemusí se vždycky trefit. Když útvar nenajdem, jsme tři vojáci, kteří mají smůlu. Když půjdeme jen tak, jsme dezertéři. Dezertéry věší, lámou na kole; je na vás, co chcete být.“

„Vojáci,“ řekli dvojhlasně. „Voják je pán!“

A měli pravdu. Stačilo přijít, okounět, lidi jim dali najíst, napít, čím dřív jsou pryč, říkali si v duchu, tím líp. A ještě jim přidali na cestu troník, to víte, urazíte vojáka, zapálí vám chalupu, a co pak?

Vdovy však mívaly o věci zcela odlišný názor. Projevily více porozumění i důvěry. Neodehnaly je od prahu, spíše naopak. Dokonce je i zdržely na oběd. Po dobrém obědě přichází na člověka občas něha. Na vdovy častěji. Něha se měnívá v únavu, člověk vyhládne a je čas k večeři. Ráno se snídá v posteli, samozřejmě.

A jak tomu bývá, jedna vdova ví o druhé vdově, chápe její starosti, pošle jednoho vojína k té kulatější a druhého k hubatější a s tím, co jí zbyl, si v klidu může popovídat.

Život jí plyne docela zajímavě, protože voják má vždycky co vyprávět. Když dovypráví, co ženské ucho snese, s tím, co mu zbylo, zajde do hospody. Mezi mužskými se dá jít do podrobností, hospoda se třese smíchem a výskáním. Hospodský září. Večer co večer je plno a po závěrečné hodině mužští doma dávají ženám k dobru, co slyšeli; obyčejně to dopadlo tak, že počestné manželky vdovám záviděly, i když si před nimi na ulici uplivovaly.

Vdovy svolaly poradu na nejvyšší úrovni, aby se dohodly o společné strategii. Pak každá po svém začala doma trousit poznámky. Jako třeba, že to takhle nedělá dobrotu, že by bylo nejlépe všechno srovnat u oltáře, a tak podobně. Potom se jaly hlasitě přemýšlet, koho pozvat na veselku a koho ne, jestli by měly mít svatbu všechny tři najednou, nebo jedna po druhé, a když, která by měla být první a která poslední.

Takové řeči zněly vojákům jako bubnová palba, která předcházívá generálnímu útoku.

Vzájemně si vyměnili názory, a když zjistili, že v zásadních bodech jsou v naprosté shodě, sešli se kousek za vesnicí, podali si ruce, prohlásili trojhlasně, že voják je pán, a vykročili za ztraceným útvarem.

Měli už takových vdovích zastávek za sebou hodně. Z vojáka už nezbyla ani čepice. Byli slušně oblečení, zdraví, statní tři seladoni kolem třiceti. Tak se jevili na první letmý pohled. Zkušený muž, který by si je prohlédl, by jim nesvěřil ani psa převést přes ulici.

Jusuf, nejhřmotnější, nebyl ani hloupý, ani chytrý. Nerad myslil sám za sebe, raděj když za něj myslili druzí. Nejraději však myslil sám na sebe, a na druhé nikdy. Prostě zdravý průměr.

Ismail byl vykuk. Rád chytračil. Měl veselou mysl a v podstatě dobré srdce. Proč v nich Hadžid nalezl zálibu, těžko říct. Snad proto, že Hadžid měl rád život, nedal se jen tak něčím otrávit. Raději riskoval zklamání, než by se zřekl dobré pohody. Dalo by se říct, že vznikl z idealistického těsta, míchaného skeptickou vařečkou, jenže to by znělo příliš učeně. A abych nezapomněl, všichni tři rádi dobře jedli, a Ismail a Jusuf výborně vařili. Což je pro ně polehčující okolnost.

Tenhle trojspolek právě došel do roztomilého údolíčka, které se rozšiřovalo a měnilo v zahrádku plnou květů, štěpů, táhnoucí se až někam na konec údolí. A uprostřed zahrádky stál domek, který by si snad každý z nás přál mít.

Čím blíž kráčeli, tím zřetelněji jim padalo do oka, jak je všechno účelné, čisté a dodělané. Zeleninová zahrádka voněla bazalkou, majoránkou, a sotva se větřík otočil, zavanula nová kořenná vůně.

Zaklepali, dveře se samy pomalu otevřely. Vešli a žasli. Kuchyň svítila měděným nádobím, ohniště s připraveným dřevem. Pod kuchyní byly komory a sklípek. V chladnu a přítmí visí srstnatá zvěřina ještě v dece, o dveře dál komora nacpaná pernatou divočinou, v kádích v láku naložené hřbety a kýty. Pupp v Karlových Varech nemohl mít ušlechtilejší vína, než jaká tu našli ve vinném sklepě.

„Hoši, co vám mám povídat, to čeká jenom na nás,“ pronesl Hadžid.

Vrátili se do kuchyně a uvažovali. Když tu zůstanou, když všechno udrží v pořádku „a nic se neukradne, Ismaili!“, tak proč by tu pár dní nepobyli? Co se sní, snadno doplní tím, co uloví v lese, takže nic dlužni nezůstanou.

„Flinty, prach i kule jsou tuhle na věšáku,“ povídá Ismail. „Můžeme hned vyrazit!“

Hadžid rozhodl, že s Ismailem obhlédne les, do západu slunce se vrátí, a mezitím by Jusuf mohl připravit nějakou divočinu.

„Tam dole v tý jedný komoře visí pěknej letošák,“ vzpomněl si Jusuf. „Co byste říkali vařenýmu divočákovi v zelenině a šípkový omáčce, má to břink a není to těžký na noc.“

Hadžid s Ismailem odešli do lesa. Jusuf přinesl letošáka. Stahovat černou není legrace, ale hromotluk Jusuf si jenom hrál. Odkostil kýtu, blány a sádlo uřezal. Maso nepatrně naklepal, omyl vlažnou vodou a dal vařit. Tu první vodu slil. A dal novou vařící vodu. Přidal koření, sůl, trochu octa a vařil doměkka. Tak asi za dvě hodiny přidal zeleninu a cibuli v celku. Vzpomněl si, že neškodí drobet červeného vína, přinesl láhev, otevřel, půlku nalil do hrnce, půlku do sebe. Dal hrnec s masem na menší oheň, aby, až se kluci vrátí, bylo měkoučké. Nakrájí je na plátky, rozloží na nahřátou mísu, nakrájí zeleninu – která se s masem vařila – na plátečky, posype jí masíčko, zaleje vývarem. Teď postaví na brambory a připraví si šípkovou omáčku. Našel si máslo, hladkou mouku, skořici, trochu kůry z citronu, jeden hřebíček, a z komory si přinesl hrnec šípkové zavařeniny. Zrovna se chystal začít, když mu ně
co zatřepalo nohavicí. Koukne dolů. Dole u nohavice stojí tvor, vlastně patvor, vlastně patvorek, protože měří sotva dvanáct palců.

Kouká nahoru na Jusufa žlutýma očkama. Má sírově žlutý obličejík, složený z tisíce vrásek a faldíků, lemovaný rozcuchanými vlasy a cuckovatým plnovousem syté pomerančové barvy. Ručičky jako pařátky plné bradavic a drápů. Krček o něco tlustší než makaron, hubená žlutá ramínka prokukují špinavou roztrhanou košilkou. Celá věcička je sírově žlutá. Ani se to nesměje, ani se to nekaboní. Civí to.

„Páni inženýři,“ povídá Jusuf, „jdi vode mě. Žloutenka je nakažlivá.“

Tvoreček povyskočil, zavýskl a cupital křížem krážem po kuchyni. Skákal po pravé nožce, pak po levé nožce, jako kdyby hrál nebe, peklo, ráj. Občas udělal saltíčko. Jusuf nevěděl, co si myslit

„Co tady děláte?“ vypravil ze sebe.

„Nejdřív, co ty tu děláš!“ zaskřehotal skřet.

„Vařím.“

„Co vaříš?“

Jusuf mu řekl, co vaří, a teď že si právě chystá šípkovou omáčku.

„To je moc komplikovaný,“ povídá žlutý kašpárek.

„Ani moc ne. To si z tohodle másla a trošky hladký mouky udělám světlou jíšku, dám do toho tadyhleto, co jsem si připravil, a dvě vrchovatý lžíce šípkový zavařeniny, no a pak to musím půl hodiny vařit a nepřestat míchat. Pak to celý procedím, může se to přisolit, přisladit, přiokyselit šťávou z citronu, jak kdo, a pak to ještě kapánek povařím. No, poleju tím to maso, a to je celej kumšt.“

„Ukaž mi, co sis tam připravil.“

Jusuf dobrácky popadl žluté stvořeníčko a chtěl se mu pochlubit. Ale než se nadál, stvořeníčko se mu zaťalo drápky do nosu, druhým pařátkem mu rvalo vlasy a obočí, křížem krážem mu rozškráblo tváře a kouslo ho do ucha. Pak se spustilo na zem a pádilo na zahrádku. Přitom zpívalo:

„Naříká, pláče zakrátko,

kdo potkal žluté mužátko.

Che che che,

cha cha cha,

cho cho cho.

Já se chechtám!“

A zmizelo v záhonu kopru.

Jusuf myl nádobí. Hadžid a Ismail seděli za stolem a pozorovali ho.

„Tedy,“ pronesl Ismail, „kdybyste chtěli vědět, chyběla tomu šípková omáčka. A maso teda, kdybyste chtěli vědět…“

„…se rozvařilo. Zelenina napadrť a vývar byl líný propasírovat. Zkazit tak výborný materiál je kumšt,“ dodal klidně Hadžid.

„S takhle podrápanou palicí by to ani Savarin neuvařil líp,“ odsekl Jusuf.

Hadžid a Ismail mu pomáhali utírat a vyzvídali.

„Jusufe, řekni nám, co se vlastně přihodilo. Tohle přece neudělal kocour.“

„Tak to byla kočka, já ji neprohlížel. Mňoukala, loudila, chci jí podat masíčko, sehnu se…“

„Já bych to odhadoval,“ přerušil ho Hadžid, „že se tu vyskytla ženská, ty jsi po ní chtěl, co ona nechtěla dát, slovo dalo slovo a takhle to dopadlo.“

Pořád lepší, než kdyby věděli pravdu, pomyslil si Jusuf a honem převedl řeč, jestli by to neměli sbalit a jít dál. Nepochodil. Přehlasovali ho a určilo se, že zítra půjde na lov Jusuf s Hadžidem a Ismail bude vařit.

Bylo po poledni, Hadžid a Jusuf leželi ve stínu a odpočívali.

„Je mi to celé tady poněkud nápadné,“ povídá Hadžid. „Ani stopy po zvěři, ani pírka není vidět. Ptáček tu nezašveholí. Odkud se to všecko v těch komorách bere?“

Tohle skoro doslova napadlo Ismaila, který seděl před chalupou a škubal desátou koroptev.

Rozhodl se, že nebude dělat žádný kumštyky, udělá je klasicky. Podusí je na másle, pár zrníček jalovce, špetičku bazalky, vývarem podlité, jak to uměla první vdova. Nebo to byla ta druhá? Vtom zavál prudce vítr, vyfoukl ze škopíčku oškubané peří, a když se oblak rozplynul, stálo tam žluté stvořeníčko. Nehýbalo se, trošku rozkročené, hlavu zvrácenou dozadu, jako návrh na pomníček nějakého velikého rošťáčka. Ismail se neubránil úsměvu.

„Vy jste asi patrně spadl do majonézy.“

„To je moje přirozená barva,“ zaskuhrala věcička. Natáhla pracku k Ismailovi a dodala: „Jen se podívejte, i pod nehty jsem žlutá, totiž žluté.“

Ismail si sedl na bobek, aby se podíval zblízka, ale žlutá zrůdička mu skočila do obličeje, v kterém provedla expertní podrápání kombinované s natržením pravé nozdry a dolního rtu. A pak upalovala zahradou a halekala skřípavým hláskem:

„Pro štěstí zlaté prasátko,

pro smůlu žluté mužátko.

Chi chi chi,

cha cha cha,

cho cho cho.

Já se chechtám!“

A zmizela v záhonu.

Večeře se povedla, protože Ismaila drobet uklidnilo, že není podrápaný sám. A také že teď ví, kdo podrápal Jusufa. Vrátilo mu to klid k vaření. Koroptve byly jako buchtičky, víno šambrované. Hadžid však nad tím vrtěl hlavou. Pak utrousil: „Je to celé nějak nazadrhmo. Včera poškrábala Jusufa kočka, a dneska tebe co?“

„To samý, co jeho!“

„Jedna kočka, to se dá věřit. Dvě kočky už ne. Víte co, hoši, zítra půjdete na lov vy dva, a já tu zůstanu.“

A tak se stalo.

Oba podrápaní šli do lesa a Hadžid v kuchyni stahoval a rušil kozu. Pak ji napíchl na největší rožeň, který byl po ruce, postavil ho kousíček před ohniště, aby lůj a šťáva nekapaly do ohně, a pomalu otáčel. To dělávali v Bosně. Sedí se kolem, opečené se ukrajuje a jí s bílým chlebem. Jediná práce je otáčet rožněm, a přitom se dá pozorovat, co se kde děje. Netrvalo dlouho a dostal pocit, že ho někdo pozoruje. Vzal železné kleště, jako by v ohništi chtěl upravit žhavé uhlí, a pro všechny případy je už z ruky nepustil. Díval se kolem jako ostříž, ale neviděl nic.

„Co to vaříš,“ zaskřehotal někdo kolmo pod ním.

Žlutá zrůdička. Hadžidovi nemusel nikdo nic vysvětlovat.

Všiml si drápků na pařátcích a věděl svoje.

„Peču,“ povídá.

„Co pečeš?“

„Mouchu.“

„To není pravda.“

„Jak to víš?“

„Vidím, co vidím.“

„Když vidíš, proč se ptáš. A vůbec, když chceš se mnou mluvit, tak se představ. Jak se jmenuješ?“

„Říkají mi žluté mužátko.“

„To je ale blbý jméno…“

„Jsem mužátko ubožátko,“ zapištěla zrůdička. „Každý mnou opovrhuje. Nikdo mě nepochválí, nepolituje a nikdo mě nepohoupá a nepohladí…“ a zaslzela žlutými slzami. „Pohoupej mě a pohlaď mě, prosím tě.“

„Rád vyhovím,“ povídá Hadžid. Popadl mužátko do železných kleští, vyzdvihl je vysoko.

Mužátko začlo soptit. Sápalo se po Hadžidovi, snažilo se mu dosáhnout na obličej, marně. Lomcovalo všema čtyřma. Plivalo. Žlutý obličejík brunátněl zlobou a vztekem. Hadžid si ho dobře prohlédl a pak se rozmáchl a praštil jím o zem, jako když se zabíjí úhoř. Šel po něm pohrabáčem jako po němkyni. Přestalo předstírat nemohoucnost, kličkovalo a vyskakovalo, až konečně vyrazilo na zahrádku. Hadžid s pohrabáčem za ním. Zahlédl je mezi ředkvičkou, pak mu uteklo záhonem majoránky a množilky, zmizelo na chvíli v tymiánu, zahnulo do rozmarýnu, proběhlo záhonem estragonu a vynořilo se na pěšince, která vedla ke studni vzadu v zahradě. Hadžid mu sotva stačil. Mrštil po něm pohrabáčem a pak vším, co mu přišlo pod ruku, ale špatně trefoval. Nakonec mužátko doběhlo ke studni, vyhouplo se na okraj roubení, přeskočilo na rumpál, ale špatně si to vyměřilo. Taktak že nespadlo do hlubiny.

Nepatrné zdržení stačilo, aby Hadžid doběhl a chňapl po něm. Mužátko už přelézalo na lano od okovu, když je Hadžid chytil za nožku.

Chtěl mužátko strhnout k sobě, to se však drželo lana vší silou. Mužátko nepovolilo, Hadžid nepovolil, až konečně něco povolilo. Mužátko sjelo po laně dolů do studny a Hadžidovi v ruce zbyla žlutá, poněkud hnusná nožka i s kýtkou.

Nejdřív ji chtěl zahodit. Pak přemohl odpor, schoval ji do kapsy a rumpálem vytáhl okov nahoru. Byl rozeschlý, protože studna byla dlouho bez vody.

Vracel se do kuchyně a větřil, jestli se koza na rožni nepřipaluje. Jenže koza se nepřipalovala, protože Jusuf a Ismail otáčeli rožněm a uždibovali opečené kousky.

„Tak co?“ uvítali Hadžida. „Kocour tu nebyl?“

Hadžid jim ukázal žlutou nožku. Nevěděli, co by řekli.

„Až se najíme, tak vám povím, co si o vás dvou myslím.“ Dobře opečená koza po bosensku, okrájená ostrým kinžálem, zajedená bílým chlebem, zelenou paprikou a zapitá vínem zahání špatnou náladu. Občas říhli, neb dobré mravy Orientu tak káží. V takových chvílích se hádky o kocoury nezačínají.

Denní světlo se vydalo do Austrálie, noc vstoupila do kuchyně. Usnesli se, že časně vstanou, spustí Hadžida v okovu na dno studny a budou čekat, až zatahá za lano.

Rozednívalo se.

„Pomalu a něžně,“ povídá Hadžid, když ho začali spouštět.

Připadalo mu, že sjíždí věčnost. Když narazil na dno, neviděl si ani na špičku nosu. Tápal kolem sebe, až nahmatal, že studna se zužuje v chodbu, ve které jsou schody. Sestupoval po nich a narazil na zamčenou mříž. Hledá po kapsách křesadlo a všimne si, že mu kapsa světélkuje. To kýtka slabě září, jako fosfor. Chce si posvítit na mříž, ale sotva kýtku přiblížil, zámek cvakl a mříž se rozletěla dokořán. A všech sedm mříží, na které narazil. Konečně vyšel do zahrady plné květů a sluneční záře. Květiny, křoviny, štěpy, dokonce popínavé dřeviny, kus co kus dokonalý exponát. A v této přírodě bez kazu, jako pěst na oko, stojí alabastrový zámek. Před branou drak. i

Nebyl to ledajaký drak, jakého třeba potkal Bruncvík nebo princ Bajaja; byl to drak dvacetisedmihlavý a albín. Velice vzácný exemplář. Z každé mordy mu mohl šlehat plamen dvacet loktů dlouhý. V této chvíli však nešlehalo nic, protože drak klímal. Hlavy, které spaly, pouštěly nosem kouř, některé mlaskaly a zívaly. Přitom se jim v koutcích škvařily jedovaté sliny a bublaly jako malé jícny sopek.

Jedna hlava bděla. A mohutným knírem, očima pošikmělýma, slídivě pozorovala a tvářila se jako starý dobrák. Najednou vyhrnula pysk, ukázala dračí zuby a zahučela jako hrom. Hadžid uskočil včas. A nepřestal uskakovat, protože ostatních šestadvacet dračích palic za ukrutného rámusu šlehalo po Hadžidovi plamennou salvu za salvou, zelený drn počal doutnat, puch jako z autobusu a najednou se celá hora zloby počala zvedat na sto čtyřiceti párech nohou s ocelovými drápy a dala se do pohybu. Hadžid popadl žlutou nožku a zvedl ji vysoko nad hlavu. Drak zabrzdil.

Nohy zalezly do dračího mechanismu, hora děsu se snižovala, až si bezradně dřepla. Hlavy sklopily oči a jedna po druhé se počaly vtahovat do kupy rosolovité hmoty, ve kterou se drak rozpadl.

Hadžid vešel do alabastrového paláce. Již jsme se zmínili, že Hadžid byl ze tří chlapíků ten nejsolidnější, ale zapomněli jsme dodat, že se vyznal v pohádkách. Proto mu bylo víc než jasné, že v alabastrových palácích, které hlídají draci, bývá vězněna či konzervována princezna. Taková princezna bývá s největší pravděpodobností v komnatě dvanácté. Nebyl tudíž překvapen, když v prvním poschodí byla chodba a v ní dvanáct dveří do dvanácti komnat. Nezdržoval se a rozběhl se rovnou ke dvanáctým dveřím. Otevřel je a rychle vešel.

V pokoji bylo plno štětek. Plno nádob s barvami, štafle, uprostřed pokoje nábytek, přikrytý plachtou. Malovali. To by mohla být léčka, řekl si Na chodbě ho napadlo, že tu počítají dveře obráceně, a rozběhl se k oněm, které považoval původně za první. Zatajil dech a poslouchal. Jako když se v dálce valí lavina. Teď zas! Chrápe tam chlap, napadlo ho, má bas nebo je nastydlý. Nebo obojí. Pomalu pootevřel dveře a nahlédl. Leží tam nesmírný chlap, skoro obr. Leží na koberci zeleném jako tráva, má jednu nohu. Hlavou spočívá na klíně dívky. Ta dívka je černovlasá, má hnědou tvář, ze které hledí na svět veliké levantinské oči. Veliké a černé. Ústa nemá malá, spodní ret o jeden karát těžší, než bys očekával. A zívá. Za bělostným chrupem růžové patro a růžový jazyk. Vlasy jí padají do čela. Po straně z nich kouká malý boltec, růžový, a v něm šedá perla. A ta krásná hlava sedí na vznosně p
rodlouženém hrdle, takovém, jaká v Řecku dávali sochaři karyatidám. Hadžid hladí očima slečniny dlouhé paže a vidí, že slečna hladí a víská odpornou žlutou obří palici, která jí spočívá na klíně.

„Pojď dál a zavři za sebou,“ pravila persky.

Hadžid ji poslechl. Řekl arabsky: „Nerozumím persky.“

„Nejvyšší čas, Arabe,“ pokračovala arabsky. „Zítra už by bylo pozdě. Sedni si tady na polštář.“ Hluboký a sametový hlas, jednonohý obr na zeleném koberci jako nestvůrná pampeliška v trávě, průhledné roucho s výstřihem hlubokým až do roklin balkánských, to vše byl pro Hadžida takový šok, že si připomněl dobré vychování. Uklonil se po arabsku, hluboce se uklonil a usedl na kulatý kožený polštář.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se.

„Hadžid Abdul Hassan ben Rabbar Hárun Kafan ibn ben Hadži Faruk al Mosadek, ó krásná!“ Končil předepsanou velikánskou úklonou vsedě.

„Příliš dlouhé jméno pro mou krátkou paměť,“ pravila. „Budu ti říkat Háďa.“

Hadžid jí dal znamení, aby mluvila tiše.

„Bez obav,“ usmála se. „Ten se neprobudí. Den co den, celé tři dlouhé roky, musím mu chovat palici na klíně a tři hodiny se ani nehnout. Číst nemůžu, nic nemůžu, ó, nikdo neví, co je to za otravu. Den co den, i ve svátek!“

„To Alláh na tebe seslal trest, ó dive divů?“

„Vynech ó krásu a ó divy divů, Háďo. Můj otec to na mě upletl. Žádný Alláh by si to nevymyslil. Můj otec je perský šach Abu-Bekir, jestli ti to něco říká, a já jsem jeho jediná dcera Amáta.“

„A proč tě trestá tvůj otec?“

„Ale netrestá, to tak vyšlo. Prohrával válku, došly mu piastry a tenhle chlap, kouzelník Krix-Krax, měl čas, vojsko a peníze. Nabídl tátovi, že mu pomůže vyhrát válku, když mu dá za ženu dceru, která se mu narodí. Táta válku vyhrál. Všecko bylo v pořádku. Najednou byla maminka samodruhá. Tatínek ji vláčel od mešity k mešitě a musela se modlit, aby to byl kluk. Tadyhleten tatínkovi zatajil, že je původně kouzelník čaroděj. Zkrátka a dobře nějak to všechno narafičil, že se mamince narodila holka, tedy já. Jen jsem se narodila, dal mi do vínku klubko s jehličkami, které ušije šaty, jaké potřebuješ, v momentě. Aby ale šilo, musíš mu říct něco, co ještě nikoho nikdy nenapadlo. Mně se to ještě nepovedlo. Vždycky mě napadne něco už napadnutýho. Proto tady lítám napůl nahá, protože v celé té alabastrové barabizně není co na sebe. Ani župan. Nejhorší na tom je, že to kouzelné klubíčko působí a zapřčiňuje, že se do nikoho neumím zamilovat. A jako by toho nebylo dost, jistá Papiliona, maminčina kolegyně z tatínkova harému, mi darovala křesťanský amulet, co mám na krku. A ten křesťanský amulet působí, že se všem mužským nekřesťansky líbím. O tomhle všem, co ti tu povídám, jsem se dozvěděla, až když mi bylo šestnáct. O lásce, o věcech kolem ní, to mi řekly kamarádky a vychovatelky, to vím už dávno.“ O něčem přemýšlela a pak řekla jako školačka: „Háďo, já bych chtěla umět mít ráda. Podle toho, co jsem o lásce slyšela, s láskou je skoro všechno hezké. Bez lásky skoro nic.“

V jejích očích jako ve dvou zrcadlech se Hadžid viděl, jak vstává z polštáře, jak jde k ní a říká: „Jsi pěkná, Amáto.“

„Ty jsi také pěkný, Háďo. Proto si pěkně sedni a poslouchej dál. Když si Krix-Krax pro mě přišel, předvedla jsem hysterický záchvat. Dal práci, ale podařilo se mi před svědky vyrazit z něho slib, že šestkrát šest měsíců se mě manželsky ani nedotkne. Dále že nebude žádným kouzlem bránit, kdyby se někdo chtěl pokusit mě vysvobodit. Vymínil si však, že mě může vysvobodit jen ten, kdo ho připraví o některý úd. Nic nespecifikoval. Ještě však jsem mu musela povolit, že každému takovému potenciálnímu vysvoboditeli smí ztrpčovat pobyt. Usadil mě tu v zámku, který zařídil jako nejlepší hotel. Probíhaly tu festivaly komediantů všech zemí. Krasobruslaři, zápasníci, dirigenti si tu podávali dveře. Boháči a podvodníci, no bylo tu veselo. Můj amuletek dělal divy. Všichni se do mě zamilovali a chtěli mě vysvobodit.“

Obr zamlaskal a zachrochtal.

„Naše mrně se za chvíli probudí,“ pravila. „Háďo, já ho nenávidím! I to jeho jméno! Krix-Krax, jako čisticí prostředek! Kde jsem přestala?“

„Že tě chtěli vysvobodit.“

„Ale nevysvobodili. On jim směl znepříjemnit život. A to dělal perfektně. Jednou netekla teplá voda, jindy bylo pivo teplé a bez pěny. V noci se rojily štěnice veliké jako půlpiastry, do toho prasklo hlavní potrubí, v pokojích začalo dštít ze stropů. Kvečeru se zbláznil kuchař a skočil do kotle dršťkové polévky. Než uhasili ohniště, úplně se rozvařil. Zvýšil ceny a zmenšil porce. Všechno odjelo, nikdo sem nepáchne, a to on chtěl. Zbyla jen malá filiálka nahoře u studny, docela pěkná chata. V podobě žlutého trpaslíka odtamtud odhání mé eventuální osvoboditele. Ty jsi první a poslední, Háďo, který se za ním odvážil do studny. Dnes vyprší lhůta šestkrát šesti měsíců. Zítra má být svatba a já se zabiju.“

„Kdybych tě ovšem odtud neodvedl.“

„Kdybys mě ovšem odtud neodvedl.“

Tu náhle bez hlesu jako zlý vlčák se Krix-Krax mocným skokem vymrštil ze zeleného koberce. Chtěl se Hadžidovi zakousnout do vazu, avšak zapomněl, že má o nohu méně. Za nelidského klení sebou plácl na zem. Hadžid bleskurychle vyňal kýtičku a bacil jí obra po zádech, Krix-Krax si oběma pařáty chránil hlavu, řval, nadával a prosil jedním dechem: „Vrať mi nohu, prase! Dej mi mou nohu, chrapoune! Nebij mě, nebij mě! Budu hodnej, dobytku!“

Hadžid mu navrhl, že vymění nohu za Amátu.

„Nikdy,“ zařval obr.

„Háďo,“ ponoukala princezna Amáta, „to bys prodělal, s tím stehnem seš jeho pán. A když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe.“

„Je to ropucha a kráká nesmysle,“ poznamenal obr s hnusem.

Stáhl se do kouta komnaty, vytrhl si nehet z palce u zbylé nohy a žlutou krví kolem sebe udělal kruh. Uvnitř kruhu se počaly zhmotňovat figury, které dobře znají kuřáci opia ze svých snů. Kolem obra vyrůstaly hlavy jako houby. Z otevřených tlam, kušen a mord po jazycích jako po toboganech sjížděly spirochety pallidy velikosti dobře krmených kapounů. Než měly čas patřičně napadnout Hadžida, žluté stehýnko je proměnilo v průhledné ságové nudličky. Podobně to dopadlo se stafylokoky, streptokoky a jinými hnisavci, kteří, dvěstětisíckrát zvětšení, připomínali abstraktní skulptury. Obr propadl zoufalství, kdežto Amáta se náramně bavila.

„Háďo, stehno je zázrak. A vlasy mu vytrhni!“

Pobíhala v průsvitné minikošilce, vystupovala na křesla i na stůl, aby lépe viděla, a zřejmě jí nevadilo, že proti oknu je na ni pohled téměř tak krásný jako na Hradčana. Hadžid by byl nejraději všeho nechal, aby mohl velebit tu panorámu, jenže Krix-Krax, když byl promarnil všechny druhy příšer, vykouzlil pod sebou sloup, který s ním rostl do výše, až byl z Hadžidova dosahu. Včasné mávnutí stehýnkem způsobilo, že se sloup začal snižovat. Krix-Krax sjel, ale opět zesílil zlou vůli a jel výš. Tak jezdil nahoru a dolů, až splynul v rozmazaný sloup. Amáta tančila radostí, minikošilka kolem ní. Připomínala Degasovu tanečnici bez trikotu.

„Háďo, scvrkni ho, abys na něj dosáhnul, udělej z něj trpaslíka do zahrádky.“

Hadžid provedl. Bušil obra do hlavy, až mu dosáhl za ucho, a vytrhl tři stříbrné vlasy. I s hrstí pačesů všecko to ukryl v kapse. Krix-Krax, teď už Krix-Kráxek, zašeptal do žlutých slz: „Máš mou nohu, mou moc, mou snoubenku. I můj obdiv. Mou lásku však nikdy!“

„Však my spolu vyjdeme, když nebudeš zlobit.“

„Poroučej, já splním.“

„Zatím tady seď, až bude třeba, zavolám.“

To už Amáta tlačila Hadžida ze dveří. Na chodbě mu křikla do ucha: „A pryč!“

Hadžid odstoupil o krok, dobře si ji prohlédl, snad o vteřinu déle, než bylo třeba, a pak řekl uvážlivě: „V tomhle přece nikam nemůžeš jít.“

„Nesluší mi to?“

„Na slušení toho moc na sobě nemáš. V normálním světě bývá někdy oblačno, proměnlivo, mohla by ses nastydnout.“

„Nedělej ze mě neandrtála, Háďo. Jenže v téhle alabastrové barabizně záměrně není ani nit, ani kalhotky, natož cestovní kostým.“

„Kde máš to klubíčko, co všechno ušije?“

Vrátili se pro klubíčko do komnaty. Mužátko spalo. Amáta vylovila klubíčko z prázdné vázy, potom mužátkem zatřásla. Vymrštilo se do stoje spatného, ale hned sebou pláclo, neb jak víme, s jednou patou nelze stoje spatného docíliti. Amáta mu pošeptala: „Já jsem tě vzbudila, jen abys vědělo, že můžeš klidně spát.“

A mužátko opět usnulo.

Hadžid si na chodbě klubíčko prohlížel.

„Co se má říct, aby šilo?“

„Cokoliv tě napadne. Ale nesmělo to nikoho před tebou napadnout. Mně se to nikdy nepodařilo.“

„Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido,“ pronesl Hadžid bez výstrahy.

Klubíčko se mu vymklo z rukou, počalo rejdit po zemi, odmotávat se a jehličky se zablýskly.

„Něco od hlavy až do paty a s kapucou!“ hbitě objednal Hadžid.

Netrvalo ani vteřinu a objednaný hábit ležel složený před Amátou a stočené klubíčko v Hadžidově dlani.

„Jestli myslíš, že si tohle obléknu, tak jsi se zbláznil!“

Hadžid se uklonil, pozdravil Allahoj a odcházel.

Běžela za ním: „Vrať mi aspoň to klubko!“

„Proč a nač?“ řekl klidně. „Ani nevíš, jak ho spustit. Šít si nemůžeš. Anebo chceš, aby ti odpíralo schopnost se zamilovat?“

„Ty děláš vždycky jenom paniku.“

A zmizela v beztvárném burnusu. Hadžid ji pozoroval, jak se obléká. Rozhodl se v duchu, že až to klubíčko nebude potřebovat, zahodí je. Nejlíp do sopky.

„Kam jdem?“ zeptal se Amáty.

„Nejdřív pryč a pak, kam ty budeš chtít.“

„Tak jdem.“ A ani se po ní neohlédl, protože věděl, že za láskou se dá jít až na konec světa.

Ismail s Jusufem čekali u rumpálu, aby vytáhli Hadžida, až zatahá za lano. Záviděli Hadžidovi, že si uměl poradit s mužátkem, také je trošku mrzelo, což by si nikdy nepřiznali, že se Hadžid nebál spustit se do studny. Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší, než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí, násilní, a hlavně jsou hloupí. Takoví lidé z židů dělají židáky, z negrů niggry, z Čechů Čechúny, z Maďarů Húny, z Němců skopčáky a tak dále a tak dále. Podle tohoto receptu Ismail i Jusuf nalezli zadostiučinění v tom, že z Hadžida vyrobili prohnaného, úlisného, vesměs podezřelého syčáka, prostě horšího tvora, než byli sami dva.

A do toho Hadžid zatahal za lano. Nejradši by byli rumpálem ani nehnuli. Naštěstí však byli víc zvědaví než zkažení.

Když okov vytáhli, domnívali se, že je v něm nějaké strašidlo. Aby mohla vystoupit, Amáta si vykasala burnus a průvan ze studny se postaral, aby se na chvilku vzdul. Okamžitě pustili strašidlo z hlavy; začali Amátu obskakovat, obdivovat, odvedli ji do kuchyně. Nic nedali na její prosby a domluvy, aby spustili okov pro Hadžida, naopak namlouvali jí, že je to jejich prohnaný sluha, který jim ukradl žluté stehýnko a podvedl je. Bůh sám ví, jaké ošklivé plány měli s Amátou za lubem. Amáta však věděla svoje.

„Nemůžete ho nechat dole,“ rozkřikla se. „I kdyby byla pravda, co říkáte. To se prostě nedělá!“

Vysmáli se ji, jim chybět nebude, o sluhy není nouze.

„To se vám nevyplatí, jako že se Amáta jmenuju,“ a vzala na ně pohrabáč. Neuspěla. Donutili ji usednout.

Potom se ozval pomalý a tupý Jusuf: „Amáta, Amáta, tak se jmenuje dcera Abé Bukira…“

„Abu-Bekira!“ opravila ho.

Hned věděla, že provedla hloupost, protože oba kmáni se na sebe významně podívali. Domyslili si, že když přivedou Abu-Bekirovi jedinou dceru, že na tom nemůžou prodělat. Vyimprovizovali z větví a kůry pohodlná nosítka, na která naložili Amátu, aby se neunavila rychlým pochodem. Amáta se nebránila. Pochopila, že proti přesile nic nezmůže. Čím dřív bude u otce, tím rychleji pomůže vysvobodit Hadžida.

Hadžid se nezdržoval marným voláním, vrátil se do paláce a vzbudil mužátko.

„Musíš mi pomoct!“ rozkázal mu.

„Bez nohy nemůžu, vrať mi nohu.“

„To pusť z hlavy.“ Popadl mužátko jako štěně a utíkal s ním ke dnu studny. Tam mu poručil, aby mu pomohlo nahoru.

„Na to budu potřebovat dvě nohy,“ vydíralo.

„Jednu máš přirostlou,“ povídá Hadžid, „tou druhou tě můžu přetáhnout, a už kuš!“

Dohodli se, že bude nejlépe, když mužátko vyroste na metr šedesát, aby se mu Hadžid mohl pohodlně usadit na ramenou, a potom už poroste dál a dál, až se Hadžid chytne okraje studny, popadne obra za pačesy, ten se smrskne do velikosti mužátka a oba se ocitnou na zahrádce.

Jenže jak mužátko rostlo do výšky, nabývalo na mohutnosti, najednou mu studna byla malá. Nemohlo dýchat, sotva zafunělo: „Drž se,“ a scvrklo se jak křížala do původní velikosti.

„Lotře, se mi zdá, že to děláš naschvál.“

„Čestný slovo, že ne.“

„Tak znovu!“

Mužátko přišlo s dobrým nápadem. Co kdyby se změnilo v chlapa kolem dvou metrů? Hadžid by se mu usadil za krkem a on by použil kouzelného sloupu, který by je vynesl nahoru oba.

„Zkusit se to může,“ řekl Hadžid a usadil se povyrostlému mužátku na ramenou.

„Drž se pevně,“ povídá obr a už se ozvalo hluboké zabzdění, které se zvyšovalo až do tetelivého řevu. Zalknul je puch a vyletěli ze studny jako raketa. Však to svým způsobem raketa byla.

Hadžid neztrácel čas prohledáváním domku. Představil si, co by dělal on, kdyby vytáhl ze studny okov a v něm perlu všeho ženství. Nejdříve by z ní vytáhl, co je zač, a pak by s ní mazal k její rodině. „Kterým směrem je hlavní město?“

„Západozápadojižně.“

„Zvětšíš se do obra a doneseš mě tam.“

„Nohu!“

„Co strom, to berla. Poraď si, ale rychle!“

Žluťas vyrostl do šesti metrů, svalstva mu přibylo šest set liber, vyvrátil dub, divokým břečtanem připoutal ke kyčli, vysadil Hadžida na ramena a vykročil. Zpočátku to byla chůze značně krkolomná. Avšak za necelou hodinu si na dubovou protézu zvykl a opravdu se snažil, to se nedá upřít. Když krok co krok je sedmdesát pět metrů, sto kroků je sedm a půl kilometru. Tisíc kroků skoro jako z Prahy do Plzně.

Bohužel, obr neměl školy. Popletl si východ se západem a museli se vrátit. Přišla průtrž, protéza nabobtnala a škrtila. To je nejvíc zdrželo. Přišli do města pozdě. Amáta již dávno byla v paláci, již bylo rozhodnuto, že se s ní Jusuf ožení, a Ismail byl novým předsedou vlády. Lid jásal, vlajky vlály, muziky hrály, volalo se: Ať žije to, ať žije ono, a tamto taky ať žije, ohňostroje, rány a kouř a volání a vůbec.

Žlutý obr s Hadžidem na ramenou se dostal do průvodu a vzniklo domnění, že je to alegorie, která něco představuje. A protože lid si nebyl jist, co vlastně představuje, pro jistotu jásal, jak nejvíc uměl. Teprve když se setmělo, mohli obr s Hadžidem uhnout na opuštěný hřbitov, kde se obr smrskl do mužátka.

„Dělej tady pomníček a čekej!“ poručil Hadžid a šel se podívat po městě.

Byl si jist, že Amátě je smutno, ale také věděl, že sama nemůže nic dělat. Přemýšlel, co by on měl podniknout, až došel na prázdné tržiště. Mezi hromadami nahnilých melounů stojí stařec a mluví: „Hej, vy melouni zelení! Vy hlavy nahnilé, ptám se vás, umí z vás někdo šít? Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu! Jsem zrazený mistr krejčí, který má dodat tři sta svatebních obleků pro princeznu. Pomozte, hlavy zelené, poraďte, jak to udělám? Oběsím se. Podřežu se. Utopím se. Umřu.“

Hadžid ho pozoroval a vzpomněl si na zázračné klubíčko.

„Já jsem krejčí,“ vykřikl.

Stařec se prudce otočil a zasípal: „Tak honem pojď! Za mnou, za mnou! Je tě málo na tři sta obleků, synu můj. Je tě málo…“ Nepřestal žbrblat a lamentovat, dokud nedošli do prázdné krejčovské dílny… „Vyšívané, orientální, ty nejparádnější na svatbu, umíš, synu můj? Do pozítřka, neumíš, viď?“

„Dej zálohu a nestarej se,“ povídá Hadžid.

Stařec dal zálohu.

„Času je dost, já si jenom skočím na skleničku,“ řekl Hadžid. Sel rovnou do cikánské hospody, kde se zpívalo, vyhrávalo, tancovalo už druhý den a třetí noc. Hadžid držel krok s cikány. Jenom občas si položil hlavu na stůl, jen co by se mu zazdálo o Amátě. Probudil se a posílený křepčil dál. Zoufalý krejčí ho konečně vyšťáral. Zrovna když zábava vrcholila.

„Zaplať za všechny, jinak nešiju!“

Stařík vysypal ze špinavého váčku všechno, co měl, usedl, nalil si a prohlásil poměrně klidně: „Vždyť je to jedno, šaty nebudou a já se oběsím.“

„Budou, táto, budou.“

Byly.

Hadžid se s dědkem vrátil před půlnocí. Uložil ho do postele, přikryl, pak si dal do dílny necky, nanosil do nich vroucí vodu, zamkl dveře a sedl do horké lázně. Předtím položil zázračné klubíčko na zem a teď mu z necek říká, co ještě nikoho nenapadlo, totiž, že na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka. Klubko to zřejmě rádo slyšelo, protože se jalo rozvíjet a jehličky se míhaly. Hadžid to chvilku pozoroval, pak se mu to jevilo rozmazaně, zívnul a v neckách usnul. Probudil se ve vychladlé vodě, oděn do husí kůže. Po podlaze, po stolech, složené, rozvěšené, vyžehlené, nádherné šaty. Tři sta jich bylo. Stařík krejčí nevěděl co říct.

„Aby si mi rozuměl, já ti vopravdu děkuju, rozumíš? Vopravdu. Protože, koukej,“ a sáhl do kapsy. „Já už měl připravenej špagát.“

„Máš ty ale pošetilé nápady, blázne stará. Sežeň oslíka, nalož tu garderobu a zavez to princezně. A poslouchej, co říkám! Tohle klubíčko jí odevzdáš, aby si je dobře prohlídla, že si pro ně brzo přijdu.“

Amáta se na šaty ani nepodívala. Až teprve když jí stařec odevzdal klubíčko se vzkazem, políbila dědka na čelo a pošeptala mu: „Dones mu klubíčko zpátky, nechci je ani vidět. Háďu chci vidět! To mu řekni.“ Potom si z té hromady šatů vybrala lahvově zelené s uzounkým lemováním, kolem rukávů jakoby z krtčích hřbítků. Ostatní rozdala ženským v paláci, v kuchyni i v harému.

Hadžid došel pro mužátko, rozkázal mu, aby se zvětšil do osmi metrů, posadil se mu do vazu a vyjel k zámku. Žluťas dupal dubovou protézou, až se okna třásla, dav lidí za nimi narůstal, provolávala se sláva, což vedlo k tomu, že Abu-Bekir vyběhl na balkon, aby se podíval, co se to před zámkem děje. Ledva však poznal Krix-Kraxe, zmizel rychle v komnatě a koukal, kde by se schoval. Hadžid přestoupil ze žluťasovy hlavy na balkon a rovnou za ním.

„Buď zdráva, Vzácná Vymoženosti, ale nejdřív dobře poslouchej!“ Zavedl šacha zpět na balkon a ukázal žluťasovi žluté stehýnko. „Kdopak si toto z tvého hnusného těla vytrhl?“

„Ty, můj pane a veliteli,“ pokorně se ozval obr.

Abu-Bekir nebyl hrdina, ale v lidech se vyznal.

Změřil si Hadžida pohledem, kývl spokojeně hlavou a štěkl dolů na velitele stráží: „Zatykač na Ismaila a Jusufa! Přiveďte je živé.“

Přivedli je a předhodili Abu-Bekirovi. Ano, ano, přiznávají, že podvedli Hadžida. Oni se mužátka báli, oni odvlekli Amátu proti její vůli, ale litují svých činů, už to nikdy neudělají, teď vidí, jak chybovali, jen ať pro pána Alláha to Abu-Bekir ráčí při tom nechati, jejich úřadů že je může zbaviti a jinými úkoly pověřiti. Šach ve svém milosrdenství je chtěl dát rozčtvrtit, avšak Hadžid ho přesvědčil, že budou daleko více poníženi a potrestáni, když budou muset doživotně sloužit žlutému obrovi. Tomu pak Hadžid poručil, aby se smrskl do velikosti normálního člověka a dal si udělat pořádnou protézu. Až ho bude potřebovat, že mu řekne. A zmizel z pokoje.

V prvním patře nalezl dvanáct klasických dveří do dvanácti komnat. Princezna, jak víme, bývá ve dvanácté. Poučen z alabastrového zámku bere za kliku první komnaty, když vtom na druhém konci chodby se rozlétnou dveře dokořán a k lásce zve hrdliččin hlas: „Tam ne. Háďo, tady jsem!“

A Hadžid vstoupil do horoucího nebe.

Ráno jim přede dveře položili snídani. V poledne oběd. Večer večeři. Příští ráno opět snídani. V poledne opět oběd. Avšak tentokrát tam nalezli snídani nedotčenou. Klepali jemně, klepali bezohledně. Vyrazili dveře. Postel rozházená, v koupelně přetéká vana. Z okna visí svázaná prostěradla, ručníky a záclony. Zřejmě se spustili do zahrady. Stopy vedou do stájí, kde je o dva rychlé araby méně.

Šach vypravil čtyři škadrony do čtyř světových stran. Vrátily se až za týden. S nepořízenou. Šach kázal město potáhnout černým suknem. Stálo ho to jmění, neboť soukeníci vyhnali ceny. Uplynulo půl roku, už se netruchlilo ani nejásalo, jenom Abu-Bekir sedával pod moruší a bylo mu teskno. V harému ho neviděli ani nepamatují. Až konečně došel dopis. Přivezl jej slavný pirát, který nechce být jmenován.

Milý tatínku, stálo v dopise, nejdříve ze všeho buď zdráv, a pak Ti chci říct, ze jsem se vdala. Můj muž, Háďa, není hloupý člověk. To byl jeho nápad vzít Ti ze stáje dva koně, na kterých jsme dojeli na druhou stranu města, ke koňskému handlíři. Ten nás za to týden živil a ukrýval. Když se Tvoje škadrony vrátily s bžundou, přidal nám oslíka a stan, takže jsme jak turisti pohodlně došli až k moři. Po cestě mi Háďa ozřejmil, že Blízký východ může mít velkou budoucnost, ale přítomnost že je zatím špatná. Přelidněnost, pověry, bída, ani si to všecko nepamatuju. Dále mě poučil, že na Dálném východě mají velkou a slavnou minulost; přítomnost však že je nekalá; a o budoucnosti se nemohou dohodnout. Tak jsme se přeplavili do kontinentu, který sluje Europa.

Tatí, to Ti je zajímavý kontinent. Na severu mají půl roku den a půl roku noc a na jihu u moře je to skoro jako u nás. Lidi jsou tu jenom lidi, jenže jsou šikovnější a mají větší chuť do práce než u nás. Hlavně špekulují na vynálezech, třeba jako knihtisk nebo laterna magika, a s ženskými tu zacházejí daleko líp než u nás doma. Daleko líp! Snad je to tím, že jejich Pánbůh není kruťas, jako je náš Alláh. Jenže tu nemají velbloudy. A po těch se mi stýská. A palmy mají v Monte Carlu a těm se tam chudinkám nedaří. Hodně se tu staví. Jednou chmurně, všecko do špičky, pak zase dokulata, pokrouceně, pozlacené, ale veselejc. Je z toho vidět, že je tady dost minulosti. A že je tu čáka na nějakou budoucnost. Ale mezi tou minulostí a budoucností je přítomnost a, tatí, přítomnost, to je moje. Tati, já chci být svému štěstí přítomna!

Háďa mi jednou povídal, že na minulost se dá vzpomínat, že na budoucnost se má myslit, ale žít, šťastně žít se dá, jenom když jsme na světě přítomni. A že všechno ostatní, jak říkáme po arabsku, je habaďúra. Nedělej si o mne starosti. Jezdíme s Háďou po jarmarcích, Háďa skládá pohádky, já je tisknu na ručním lisu a prodávám je před boudou. Mám na to zvláště průhledné pracovní oděvy, které mi utkalo proklaté klubíčko, ještě než jsme je hodili do moře. To kouzlo, co jsem nosívala na krku, jsem dala jedné uhrovaté tlusté, ale hodné holce, aby se mužským líbila. Už se vdala a rozvádí se. Háďa tvrdí, že jsem to stejně nikdy nepotřebovala, že mám kouzlo jinde než na krku. Á propos, tatí, budeš brzo dědeček. Vyřiď to mojí mamince, jestli si ještě pamatuješ, která paní v Tvým harému to je. To by zatím bylo všecko, ó šahinšáhu, otče můj, táto zlatej.

Tvoje milující dcera

Amáta

Trest

Žili kdysi kdesi kohout a slepice.

Všecko bylo v pořádku, až na jednu maličkost. Kohoutovi připadalo, že ať dělá co dělá, nedokáže si zakokrhat vítězně. Svěřil se slepici, ta dala hlavu na stranu, pak na druhou stranu a zakdákala, co si o tom myslí.

„Nejlíp, kdybys někoho potrestal. To by se ti pak vítězně kokrhalo ajncvaj.“

Tak si kohout začal stavět vozidlo. Velice parádní vozidlo na čtyrech kolečkách. Jedno bylo červené, druhé bylo černé, třetí bylo zelené a čtvrté bylo, jaké chcete. Do vozidélka zapřáni dvanáct párů myší. Usadil slepici vedle sebe na kozlíku a vyjeli.

„Kampak jedeme?“ ptala se zvědavě slepice.

„Někoho potrestat,“ povídá kohout. Pobídl myšky a jeli stále vpřed.

Nejeli ani moc daleko a u cesty sedí kocour. Mává na ně, aby zastavili.

„Kampak jedete?“ ptal se a práskl fousy.

„Jedeme někoho potrestat,“ povídá slepice.

„No to mě vemte s sebou. To bych taky rád.“

Usadili kocoura dozadu na vozítko, poradili mu, aby se v zatáčkách držel, aby nevypadl, a jeli dále stále vpřed.

Zase neujeli příliš daleko, když tu uprostřed cesty leží patník.

Kohout zastavil vozidélko a obrátil se ke slepici: „Ono se marně neříká blbej jako patník. Podívej se, kde usnul!“

Patník to ovšem slyšel. Probudil se a povídá: „Kampak tak rychle?“

„Jedeme někoho potrestat,“ dala se slyšet slepice.

„Safra,“ po dlouhé chvíli povídá patník, „safra, to mě vemte s sebou. To by se mi líbilo.“

Vyškrabal se na vozidélko a uvelebil se nad zadní osou, tam se mu to zdálo nejbezpečnější. Kohout pobídl myšky a jeli dále stále vpřed.

Tím to ovšem nekončilo. Sotva ujeli dvě míle, zastavilo je vajíčko. Myšlenka někoho potrestat mu lahodila, a přidalo se k ostatním, jak jeli dále stále vpřed.

A pak se přidala kachna, a dokonce je zastavil i špendlík a nakonec i jehla s velkým uchem.

A všichni jeli někoho potrestat.

Dlouho jeli a ještě chvilku. Všichni se už obávali, že jedou marně, ale báli se to jeden před druhým projevit.

Když tu náhle nedaleko silnice dům. K domu odbočuje cesta.

Kohout dlouho neuvažoval, uhnul z hlavní cesty a otevřenými vraty zajel až do dvora za domem.

Myši odtáhly vozidélko do stodoly a ostatní vešli do domu. Pro jistotu zadními dveřmi.

Nikde nikdo. Dům byl prázdný. Nedalo se nic dělat než čekat. Kocour se uvelebil hned vedle krbu, vajíčko se zabalilo v kuchyni do ručníku a kachna se posadila hned vedle do dřezu s vodou. Špendlík si oblíbil měkké křeslo, do kterého se zapíchl, kdežto jehla vyskočila na postel a usadila se na polštáři. Patník, víme, co o něm řekl kohout, se namáhavě vyšplhal nad dveře a tam se nešikovně usadil na římsičce. Kohout a slepice zahřadovali na bidlo nad pecí.

A čekali.

A ještě čekají.

Až teď někdo přichází.

Hospodář. Jde rovnou ke krbu. Chce rozdělat oheň, aby se ohřál. Ale kocour skočí do popela a všema čtyřma mu hází popel do tváře. Vylekaný hospodář utíká do kuchyně, chce si v dřezu opláchnout tvář, ale tam číhá kachna. S velikým povykem metá vodu na hospodáře. Ten, divže se nezalkne, sahá po ručníku, ale křehké vajíčko se vykutálí a zalepí mu oči bílkem i žloutkem. Chudák hospodář tápe zpět ke krbu. Nohy se mu leknutím podlamují. Chtěl by si odpočinout v křesle. Jenže tam číhá špendlík. A zaboří se mu až po hlavičku tam, kde to nejvíc bolí. Bolest vymrští postiženého ubožáka až k posteli, ale sotva si lehl, jehla mu z polštáře vjela do vazu. A teď chudák utíká poslepu ze začarovaného domu, tápe po klice, leč v tom spěchu příliš prudce otevřel dveře, takže patník nade dveřmi se pustil vratké opory a padl nešťastníkovi na hlavu.

V domě bez hospodáře stojí všichni nad mrtvolou v kaluži krve.

„To jsme ho potrestali,“ libuje si kocour.

„To má za to,“ dodala kachna.

„Za co, vlastně?“ ptá se špendlík.

A z bidla nad pecí se ozývá vítězné kokrhání: „To je irrelevantní!“

A čím dál hlasitěji a vítězněji kokrhá kohout: „To je irrelevantní! Kikirrikirrelevantní!“

Vejce pčchá

Císař si nejlépe pochutnal na vejci pčchá. Donesli mu je, když ta z jeho žen, u které se toho rána probudil, zazvonila na stříbrný zvonek.

Muselo být sněhobílé, ležet muselo na malé misce. Na běloučkém bílku zeleňoučká pažitka, jen špetka, špetička. Od zazvonění k předložení nesmělo uplynout více jak tři minuty. Tehdejšího času, což se rovná necelým dvěma minutám našeho století.

Za tuhle chvilku, kterou císař měřil tím, že si rozpletl a zapletl cop, což ovládal se smrtelnou přesností, za tuhle chvilku muselo být vajíčko pčchá uvařeno, donešeno a předloženo. A uvařit vajíčko pčchá nebylo jen tak! Zručný kuchař si připravil vroucí vodu, vyvolil vajíčko nejčerstvější, naklepl skořápku o okraj nádoby, kde voda vřela, pootevřel skořápku a vchrstl bílek se žloutkem do vody. To musel umět! Vchrstnutí se muselo odehrát jedním vrzem, voda nesměla vřít klokotem. Jinak se vajíčko rozprsklo jako v polévce s kapáním a bylo zle. Císař cop rozpletl, císař cop zapletl, vajíčko nebylo a ještě téhož dne ten, jenž s vařením neuspěl, byl vzpomínkou svých pozůstalých.

Poslední, kterého vrchní kuchař Hi Fi pověřil vařením vajíčka pčchá, vydržel rok a půl. Měl štěstí, že císař si v té době zvolil svou třístou jedenáctou ženu. Nikdo nevěděl proč, jen císař, leč tahle císařovnička se neprobudila před desátou ani ve svátek bílých květů, kdy celá země vstává se sluncem. Zvonilo se v deset deset minut, tehdejšího času, což jest asi v devět po půlnoci našeho století. Voda vřela, žbluňk! A ostatní šlo jako na drátku. Až se pak něco událo mezi císařovničkami, co tenhle řád zle porušilo.

Prý to zavinila třístá dvanáctá, kterou císař spatřil poprvé, když se potápěla pro perly. Kdo s ním byl na lodi, odkud ji poprvé spatřil, jeho volbu musel než schválit. Nebyla o nic krásnější než třístá jedenáctá, nebo dvoustá padesátá třetí, ostatně pětasedmdesátka, ve své době, se jim vyrovnala také, ale byla to, co žádná žena nemá na druhé ženě ráda. Byla jiná. Měla jinou chůzi, jiný smích, jiné nápady a jiné spády. Tak například zazvonila pro vejce pčchá jednou v sedm, podruhé v osm, a jednou dokonce ve dvě po půlnoci. To proběhlo naštěstí hladce, neboť když tam donesli vajíčko se značným zpožděním, císař spal a třístá dvanáctá byla opilá.

Tehdy ten, jehož vrchní kuchař Hi Fi pověřil vařením vajíčka, začal chřadnout. Stával u vroucí vody od půlnoci, napjatý jak luk. Když zimní vichřice porazila věž s říšským gongem, byl tak vyčerpán, že ten pekelný hluk považoval za stříbrný zvonek a vchrstl vajíčko do vroucí vody. Sám se tomu musel smát. Byl to smutný smích a smích poslední.

Císařovničky, které se nikdy neměly rády, čistě z ženských důvodů se spojily a vyslaly hubenou, ale chytrou Jednostotřicítku k První a Jediné Manželce, kterou nenáviděly nejvíce, neboť její děti a jen její mohly usednout na císařský trůn.

Ta stará, zkušená žena jim vzkázala, aby každá po svém, v rámci svých půvabů – pak se opravila a řekla možností – aby každá po svém se snažily od císaře vyzvědět, jak je ta nejnovější jiná, čím je jiná. Aby ji chválily, aby projevily ochotu pochytit, co se dá, jen aby na ni nekydaly hanu.

První a Jediné Manželky se málokdy mýlí.

Císař vysvětloval rád. Znamenitě se bavil, když viděl oči rozšířené údivem, někdy předstíraným, někdy opravdivým. Některé oči se mu náhle změnily v můstek, který vedl na břeh, kde kdysi pobýval a na který se už nehodlal vracet. Probouzel se pak na druhém břehu a stříbrný zvonek zazníval ve chvíli, ve kterou jej nikdo nečekal, a z komnaty, kam dlouho již vajíčko pčchá nenosili.

Netrvalo ani půl roku, když jednoho jitra, po zazvonění, císař cop rozpletl a zapletl sedmkrát a vajíčko nikde. I poslal do kuchyně kata, aby mu přinesl hlavu toho, jenž vařil vajíčko pčchá.

Kat se vrátil s nepořízenou. Muž, kterého měl zbavit hlavy, visel nad kotlíkem vroucí vody s kapáním.

Kat, místo aby přinesl císařovi žádanou hlavu, vždyť hlava z živého je stejně mrtvá jako hlava z mrtvého, se vrátil k císaři bez hlavy. Císař dal kata popravit.

Popravit kata není tak obtížné, jak by se na první pohled zdálo. Katovi pacholci s radostí kata svázali a za chvilku položili jeho hlavu císaři k nohám.

Císař je pochválil za hbitou práci. Císařův právník pošeptal císaři, že právnicky vzato, to byla vzpoura pacholků proti katovi.

Císař jmenoval nového kata a dal katovy pacholky popravit.

Císařův právník měl právnicky pravdu, leč šeptat králi do ucha bez přítomnosti tří nejvyšších sudích se trestá smrtí. Císař dal císařova právníka popravit.

Hned nato tři nejvyšší sudí, protože se ukázalo, že nebyli přítomni, když podle pravidel mají být v doslechu.

Po jejich smrti se prokázalo, že herold, titulárně Posel Nebes, je včas nezpravil. Byl nemocen, lékař mu pouštěl žilou, ačkoliv nebyl úplněk.

Císař dal popravit Posla Nebes za to, že přemluvil lékaře, aby mu pouštěl žilou přesto, že nebyl úplněk, a lékaře za to, že pouštěl žilou, ačkoliv věděl, že není úplněk.

Pacienta držel pomocník lékaře, heroldův syn a jeho žena bděli a modlili se za heroldovo zdraví, služka uklidila nádobu a nástroje. Císař je dal popravit.

Služky byly dvě. Byly si podobné, obě zapíraly. Pro jistotu je popravili obě. Pak však se ukázalo, že skvrny krvavé byly na šatu služky Čchi, a nikoliv služky Čche. Císař kázal hlavu služky Čche balzamovat a uložit do chrámečku u jezera. Tak jedině smazal justiční omyl.

Notář, který zapisoval průběh poprav, vymazal její jméno ze zápisu. Počínal si však neopatrně, potřísnil císařovu pečeť.

Protože byl císařův soukojenec a přítel, císař při jeho popravě plakal.

Koulení hlav trvalo týden. Koncem týdne byl zbrusu nový kat, noví jeho pacholci, nový císařův právník, rovněž tři nejvyšší sudí, nový Posel Nebes, nový lékař, který si přivedl nového pomocníka. Heroldovu ženu a jeho syna, jakož i služku Čchi nebylo nutno nahradit. Přibyl ještě nový notář a nový člověk, pověřený vařením vajíčka pčchá.

Byl to chlapec z hor, jmenoval se I.

Když ho Hi Fi zaučil, když mu byl všechno vysvětlil a když viděl, že chlapec všechno chápe, zbil ho bambusovou holí. To prý proto, že se málo třásl, že byl málo rozčílený a že prý tím ukázal, jak málo má strach z císaře. Jak málo si ho váží, jak málo císaře miluje.

Chlapec I se skutečně netřásl a skutečně se nebál. Co na tom, myslil si, vchrstnout vajíčko do vroucí vody, dát pozor, aby se nevařila klokotem? Co na tom, napnout uši, uslyšet stříbrný zvonek, běžet po jeho hlase a položit běloučkou snídani před císaře? Oč větší pozornost musel dokázat, když ze sloního klu musel ozdobně vyřezávat tři koule samy v sobě, z jednoho jediného kusu, třemi nožíky a ve třech týdnech? A to dělal pro pána kupce, který práci nikdy nepochválil, aby mohl smlouvat ze mzdy. A tak snadné vajíčko vaří pro císaře! Chlapec I věděl, že nikdy, nikdy nepřijde pozdě. Věděl, že císař si jej všimne a pro jeho přesnost jej učiní nejhlavnějším kuchařem, až Hi Fi bude tak sláb, že neunese bambusovou hůl.

Toho dne, kdy měl začít službu, bylo zatmění slunce. Podle prastarého zákona nejdelší noc patří První a Jediné Manželce císařově.

Seděli proti sobě, císař a jeho první žena. Když se setmělo, rozsvítila olejovou lampičku. Byli sami a znali se. Dívajíce se jeden na druhého, stali se každý sobě zrcadlem uplynulých let. Zvedla oči. Císař věděl, že někdo vešel za jeho zády, neboť olejový plamének se zachvěl.

A pak šlo všechno podle plánu. V nejdelší noci, která patřila První a Jediné, svlékli mrtvole císařovy šaty a oblékli synovi, který se tajně vrátil z vyhnanství. Pak zabalili mrtvého císaře do rance a naložili na mezka. Vyslali ještě sedm mezků, každého se stejným rancem, sedmi různými směry.

Tři sta dvanáct císařovniček tvrdě usnulo po čaji s mandlovou příchutí.

Chlapec I stál nad vroucí vodou připraven celou noc, neboť v této noci nejdelší by zvonek mohl zaznít kdykoliv. Leč nezazněl, když noc zatmění přecházela v noc měsíce pod černými mraky. Ani po půlnoci, ani za svítání. Čtyřikrát dolil do kotlíku, aby se všecka voda párou nevytratila, a sluníčko mezitím svítilo do parku a už začínalo hřát. Za hodinu již bude poledne. Nemyslil na nic než na okamžik, kdy začne sloužit. Sloužit přesně, beze strachu, věrně. Stál, čekal a nevšiml si, že za chvilku již bude poledne.

„Nač čekáš?“

„Až císař zazvoní.“

Hi Fi o něj rozbil bambusovou hůl.

Když byl v mrákotách, jali jej a odnesli do císařské věznice. Soud hned zasedl nad omráčeným chlapcem I. Byl obviněn z obdivu k císaři, kterého odstranili.

Před soudem pak Hi Fi svědčil, že chlapec I nevzal na vědomí, že zlolajný císař byl odstraněn k radosti všech, naopak, že chlapec I protivil se novému císaři a novým zákonům. Což nestál nad kotlíkem vroucí vody, čekaje na zazvonění, když už císaře nebylo? Když už nový císař zrušil hloupé zákony i se zákonem o vajíčku pčchá? Ten hoch byl podezřelý hned jak přišel! Byl tak ochoten sloužit krvelačnému císaři, že se klepal rozčílením a strachy, aby se mu zalíbil. Musel jej výpraskem uklidnit.

Po výslechu hlavního svědka tři nejvyšší sudí s Poslem Nebes, notářem i katem a jeho pacholky se shodli, že takový chlapec by byl veliké nebezpečí pro nového císaře a pro ně též. Pověsili mu na krk ceduli se znamením smrti. Dali mu nářadí, aby si mohl vykopat hrob na břehu říčky. Když byl s prací hotov, usekli mu hlavu.

Od svého zatčení až po svou smrt chlapec nepromluvil ani slova. Věděl, že v jeho mateřštině, ani v žádné jiné řeči nejsou slova, která by mohla vyslovit jeho veliké zklamání.

Povaha

Stál Škorpion na břehu jezera a díval se na ostrůvek, který byl nedaleko břehu. Byl skalnatý, písčitý, vyhřátý sluncem, a to škorpioni mají rádi. Jenomže Škorpion neuměl plavat. Čím více si uvědomoval svou bezmocnost, tím krásnější, ale také tím vzdálenější mu připadal cíl jeho touhy.

Jde kolem Žába. Pěkná, silná, zelená, se žlutým bříškem, zkrátka žába podle pravidel.

„Kampak?“ povídá Škorpion.

„Ale na ten ostrůvek. Prohřát si kosti a pošmáknout si. Jsou tam tlusté mouchy a plno všelijakého hmyzu.“

„Vemte mě tam. Já bych tam taky chtěl. Jenže neumím plavat.“

„To je smůla.“

„Vemte mě na záda. Já se vás budu držet a vy tam se mnou doplavete. A můžete mě zase vzít zpátky.“

„Jo,“ zamyslila se Žába. „Jo, vezmu vás na záda, a vy mě uštknete.“

„Zbláznila jste se? Co bych vás uštknul? Já chci na ten ostrůvek a chci taky zpátky. To bych byl sám proti sobě, kdybych vás uštknul.“

„Čestný slovo, že mi nedáte žihadlo?“

„Čestný slovo.“

I vzala Žába Škorpiona na záda. A plavala. Když byli asi tak v polovině úžinky, Škorpion dal Žábě žihadlo. Rovnou do krku.

„Co jste to za tvora!“ křičí Žába. „Já umřu jedem a vy se utopíte. Dva životy jste zmařil. Čestné slovo zrušil. Co jste to za tvora?“

„Sorry, to je moje povaha,“ a utopil se.

O orlech a hovniválech

Vysoko nad Řeckem létal orel. Plachtil. Kroužil, nebo se spouštěl po vzdušných pláních a nebo se dal zdvihat větrem náhle otepleným, nu zkrátka, choval se velmi profesionálně, neboť orel je král vzduchu. Pozoroval svůj stín na zemi, jak se míhá přes potoky, stoupá po horách blíž a padá do temných údolí. A najednou si všiml, že vedle stínu něco běží. Zajíc.

Ty bys byl rád rychlejší než můj stín, pomyslil si orel, a jelikož nikdo nemůže být rychlejší než orel, rozhodl se, že zajíce potrestá. Naklonil se do patřičného úhlu a rychlostí, stoupající se čtvercem času, zamířil na zajíce.

Zajícovo odposlouchávací zařízení zaznamenalo slabé svištění. Povaha svištění tlumočila zajícovi, že letí orel. „Jaj,“ povídá si zajíc, „orel.“ Mrkne nahoru a vidí, že orel míří na něj. Že se prudce přibližuje, že se zvětšuje a zvětšuje… Zajíc přidal, až mu zadní běhy prokluzovaly v sypkém poli, než zabraly, a odstartoval skoro skokem.

Orel to trochu vybral, párkrát mávnul velkou silou a za zajícem. Zajíc nekoukal, zajíc slyšel. Zahýbal, uhýbal, pak zabrzdil, až roloval, a utíkal opačným směrem.

Orel se vyznal a začalo ho to bavit. Dovedl padat po křídle, divže o zem nezavadil, ale když mu zajíc zahnul kolem balvanu, měl co dělat, aby to vyrovnal. Orlův podvozek opatřený drápy užuž se spouštěl do zajícovy vlny, až to orla zalechtalo v dáli jeho spáru, avšak v poslední chvíli zajíce zachránila prudká stráň. Ztratil půdu pod nohama a kutálel se dolů, ne a ne se postavit na všechny čtyři, až se dostal na dno strmého údolíčka. Bez dechu celý se otřásl, kouká, kde to leží.

Zrovna u nosu mu stojí chrobák. Je přední nožkou opřený o kuličku neblaze páchnoucí, aby se mu nekutálela zpět, a zadní nožky má zkřížené jako vesnický frajer, který se jednou rukou opírá o vrata a s holínkou zahrnutou a zkříženou přes druhou klábosí s druhým frajerem o motocyklech. Koukne zchvácenému zajíci rovnou do oka, pak se podívá k nebi a povídá: „Orel, co?“

„Už nemůžu dál,“ šeptá zajíc, „schovej mne tu někde.“

„U mne je to pro vás malé,“ povídá chrobák, „utíkat už nemůžete?“

„Nemůžu. Odtud je to na všechny strany do kopce, a já už nemůžu.“ A zajíc se rozplakal.

To už přes chrobáka a zajíce se šmikl orlův stín. Za chvilku zas, větší a větší. Orel kroužil pomalu, níž a níž a z trupu pomalounku spouštěl spáry. Přistál kousíček dál, složil křídla a koukal. Zajíc je jeho.

„Jářku, pane orel,“ začal jakoby nic chrobák. „Už jste ho dost vystrašil. Nepřehánějte to…“

Orel se na chrobáka ani nepodíval a vykročil.

„Neříkejte mi, pane orel, že to nebyla legrace, takový ušlechtilý pták…“

Orel jedním spárem se opírá o zajícovy plece.

„…s takovým rozhledem, z takových výšek, o kterých se nám ani nezdá…“

Orel zabořil oba spáry do zajíčka…

„…s vaším zrakem, s vašimi křídly vy nemusíte…“

… zdvihl pomalu hlavu a prudkým klovnutím zajíce zabil.

„…bezbranný, byl bezbranný, vy jste se zbláznil, vždyť ho ani nesníte, ani hlad vás neomlouvá!“

Orel snědl zajícův mozek, vyklovl mu srdce a spolkl je. Podívá se na chrobáka a povídá: „Co žvaníš, co se do toho pleteš? Kdo jsi?“

„No přece, chrobák!“

„To si myslíš ty. U mne a pro mne jsi hovnivál. A s hovniválemi, hovniválami, hovni…“

„…vály,“ nedalo chrobákovi.

„…s hovnivály se orlové nebaví.“

Zamával křídly, až zvedl prach. Zamával naschvál víc, aby se víc zaprášilo, aby vítr odvál chrobákovu kuličku, aby mu dalo práci ji najít a přikutálet, aby ho potrestal, aby bylo jasno, co všechno může orel.

„U mne a pro mne jsi hovnivál…“

Chrobák si zacpával uši. Do země se zahrabal, do ticha, do tmy; a přece tenký hlásek v hlavě mu zpíval na jedné notě: „U mne jsi hovnivál, pro mne jsi hovnivál!“

Vyhrabal se, vyběhl do údolíčka mezi své kuličky a křičel: „No dobrá, někdo to odklízet musí, když budeme všichni lítat, kdo bude čistit Řecko?“

Nebe bylo čisté, orel vrhal svůj stín někam jinam a nikdo chrobáka neslyšel. Křičel, až ochraptěl, ale tenký hlásek v hlavě neukřičel: „To si myslíš, ty… u mne a pro mne jsi…“

Tráva sesedla, květy ztratily barvy, půda přestala vonět, oblaka přestala plout…

… chrobák přestal jíst. Přestal kutálet kuličky, čistit zemi, myslil jenom jak se pomstít.

„Potupil mne. Já se pomstím,“ opakoval si celý den. A druhý den. A třetí den a stále. Přestal válet kuličky, ležel na zádech a pozoroval orla. Orel stavěl na skále hnízdo.

Chrobák čekal. Čekal, až se dočkal dne, kdy se v hnízdě zabělela vajíčka.

Orlice na nich seděla a klímala. Orel někam odlétl. Chrobák vzlétl a tichounce přistál u hnízda.

Tichounce se opřel o jedno vajíčko a pomalu, pomaloučku je valil ke kraji skály a dolů s ním! Pak druhé a další.

Jedna pomsta je málo. Potupný hlásek pudil chrobáka za orlem. Znovu a znovu našel jeho nové hnízdo, nebylo hnízda, kam by se nedostal.

Orla popadl strach. Když už si rady nevěděl, zalétl na vysokou horu Olymp, kde seděl mocný vládce Zeus. Řekl mu o svém neštěstí a shrnul je takto: „Když to půjde takhle dál, můj rod vyhyne.“

Mocný vládce měl rád všechno silné, dokonalé a krásné. A protože seděl vysoko nad zemí na Olympu, takže mračna mu většinou zahalovala rozhled, nepátral, neptal se po příčinách a nabídl orlovi svůj klín.

„U mne na klíně si postav hnízdo, tu budou vajíčka v bezpečí.“

A tak se stalo. Orel postavil hnízdo, orlice na nich seděla a Zeus hlídal. A pod Olympem dole chrobák. Nejedl, nepil, jen přemýšlel jak na to.

„Hovnivál jsi, hovnivál…“ hlásek mu pískal v hlavě.

„Nu dobrá, třeba jsem opravdu hovnivál…“ a najednou se zarazil. „A co když jsem?“

Utíkal k lidským obydlím a uválel z materiálů velice lidských kuličku. Popadl ji a frrrrr! Otevřel krovky a dal se do letu. Stoupal a stoupal, slabý už byl, vždyť mu pomsta spát nedala, chuť mu zahnala, v řídkém vysokém vzduchu sotva dýchal, ale letěl a výš a výš a výš a výš.

Ještě výš než Olymp. Pak zatočil po větru a pozorně letěl, až byl přesně nad Diem. Namířil a pustil kuličku Diovi do klína do orlího hnízda.

Zeus sedí a kouká do kraje. Najednou jej ovane něco strašného. Něco strašně lidského, příliš lidského pro božský Olymp. V hněvu a pohoršení vstane a chce to vytřepat z klína, třepe tógou, třepe rychle a vytřepe kuličku, orlici i vajíčka. Pochopitelně že se rozbila napadrť, když spadla až z Olympu. Ale chrobák to už neviděl. Ten poslední let a jediná myšlenka na pomstu a řídký vzduch, to bylo příliš pro jeho malé srdce. Umřel tam nahoře vysílením a dolů padla jeho mrtvolka.

Orel v kraji vyhynul.

Orlovo pohrdání zrodilo pomstu a nenávist, a ty zahubily orlí rod i uraženého.

Zeus z toho vyvázl, avšak ne na dlouho. Lidé jej za nějakou dobu zrušili a na Olympu si postavili hotel.

Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.

Rumplcimprcampr

Královna vdova jménem Viktorie, kdyby nebyla hlava státu, kdyby nebylo o hlavách státu předepsáno mluvit s patřičným respektem, by se klidně dala nazvat baba princmetálova. Avšak i takto měla na tento přídomek nárok. Dokonce větší nárok než král Ferdinand na přídomek Dobrotivý.

Byla totiž osoba chamtivá, protivně pořádná, puntičkářská. Krutá nebyla, zato však vládychtivá byla víc, než je u panovníků zdrávo. Její syn, statný čtyřicátník, hezký mužský, Eduard se jmenoval, byl neustále korunním princem. Všichni poddaní kroutili hlavami, proč prý paní královna už dávno nesvěřila břemeno vladařství a odpovědnosti mladému následovníkovi trůnu. Proč že ho nechá toulat po světě, užívat si v Paříži, v Karlových Varech, v Londýně, a proč ho vůbec neožení?

Na všechna tato proč by mohl odpovědět Matěj, první kočí Jejího Veličenstva královny vdovy. Ten ji znal skrz naskrz.

Vždycky když královna vdova měla plnou hlavu starostí, poručila Matějovi, aby zapřáhl do malého kočáru. A pak mu řekla, aby s ní jel, kam chce.

Když Matěj s paní královnou křižoval po království, skoro vždycky zaslechl, jak si jeho urozený pasažér polohlasně povídá sám se sebou. A tak mnohé zaslechl. Pak ovšem mohl znát patřičná protože na všechna proč.

Zrovna dneska, jak s ní jede, slyší královnu vdovu: „Oženit by se měl. Už je nejvyšší čas. Ještě rok a budou mu ty diamantový svatební šaty, ty tradiční, malý.“

A za chvíli pokračují starosti směrem k eventuální nevěstě: „Ta dánská princezna dostane pěkný věno. Ale je paťatá. A Eduard nemá paťatý rád. A württemberská, to je kostelní myš, slezská je prej nemocná. Snad ta lichtenštejnská, ale ta je do světa, a Lichtenštejn, to není žádný věno.“

Uvažovala tímto způsobem ne příliš drahnou chvíli, když si všimla, že z jednoho baráčku s velkým nářkem vyběhla dívčina a za ní rozlícený muž, který ji bije hlava nehlava. Královna vdova, ať byla jakákoliv, krutá nebyla, to už jsme řekli. Kázala zastavit. Vystoupila, a to stačilo, aby při pohledu na ni rozzuřený mužský zdřevěněl.

Když proti kmánu stojí pán, skoro nikdy neprohraje pán. Protože pán může křičet, i když nemá pravdu. Kdežto kmán musí mlčet vždycky. V našem případě však kmán neměl pravdu.

To měla královna, když mu vyčítala, že děti, i když jsou to vlastní děti, se nikdy takto surově trestat nesmí.

„Říkáš, že je líná. Ale hůl ji pilnosti nenaučí. Možná že je líná po tobě. Možná že to je tvoje vina, že nic neumí.“

A tu kmán, aby zachránil poslední ždibec pýchy a hrdosti, vykřikl: „Jak to, že neumí? Moje dcerka, jediná!, umí příst ze slámy zlaté nitě. Nitě z ryzího zlata!“

A stál před královnou tak, jak káže pravidlo; čím větší lež, tím slavnostnější postoj.

Ze slámy umí příst zlaté nitě, myslí si královna vdova. Podívá se na děvče, které opodál plakalo do dlaní.

… dánská je ale paťatá. Eduard nemá paťatý rád. A württemberská je chudá… a Lichtenštejn, to není žádný věno… a tahle ze slámy uplete zlaté nitě…

Není divu, že ještě téhož dne Matěj přivážel do zámku královnu s mladou, hezkou, i když uplakanou dívkou.

Ukázala jí celý zámek; provedla ji nejhezčími komnatami, dovolila jí nahlédnout jak do rodinné galerie, tak i do čisťounké, uklizené mučírny. Když se dívenka nahýbala nad hladomornou, přidržela ji, aby nepodlehla závrati, a pak ji pohostila skromnou, avšak chutnou večeří, kterou obě zapily vychlazenou smetanou z královského krajáče.

Mezitím sluhové snášeli otýpky slámy do útulného pokoje s oknem do zahrady. Uprostřed stál sličný kolovrat.

Nic než sláma a kolovrat.

„A kde budu spát?“ pravila dívka, když ji královna přivedla do pokoje.

„To je jednoduché, moje milá, z té slámy do rána upředeš zlaté nitě. A tam, pod slámou, máš pohodlné lože. Až budeš hotova s prací, nic ti už nebude překážet, aby ses vyspala dorůžova.“

A tu dívenka začala královnu přesvědčovat, že nic takového nemůže dokázat, že to, co o ní tvrdí její otec, je jen a jen jeho výmysl, že jeho pýcha promluvila a nic jiného než strach a pýcha. A že nedokáže, aby ze slámy upředla nitě z ryzího zlata.

Královna byla shovívavá a téměř s mateřským úsměvem ji ujistila, že člověk dokáže i zázraky, zvláště takový člověk, který měl příležitost vidět, jak vypadá mučírna a jak je hluboká hladomorna. Potom jí dala dobrou noc, zavřela za sebou dveře a otočila klíčem.

Děvče by bylo plakalo. Ale nemělo už slzy. Suchýma očima dívala se oknem a nebyla schopná srovnat si v hlavě nespravedlnost, do které zapadla. Táta, který ji tloukl, máma, kterou nepoznala, a nikdo, kdo by se jí zastal; myšlenky se rojily jak svatojánské mušky, zhasínaly, rozsvěcovaly se bez pořádku a rytmu. Chtělo se jí spát z bezradnosti. Svezla se pod okno a usnula. Zdálo se jí, jak před ní stojí tvor, který by mohl vypadat jako lidský tvor, kdyby neměl k tak obrovské šišaté a holé hlavě tak malé tělíčko, jako kdybyste starou hlavu s velkýma očima, velkým nosem, spodním pyskem u úzké hubičky, visícím až k bradě, s plnovouskem řídkým jako vykácený laťák, jako byste to nasadili na tělíčko tříletého caparta.

Ten tvor měl na pravé ručince palec, jaký by mohl mít velikánský švec. Placatý a otočený nahoru. Levou nožičku širokánskou, placaťoučkou a co do velikosti dospělou.

„Tak jsme zdravé, jsme hezké, ale proč jsme tak uplakané?“ zaskřehotal..

Ve snu se mu svěřila, jaké neštěstí ji potkalo a co od ní královna žádá.

„Ze slámy zlatou nit nikdo neupřede,“ dodala.

„Já dovedu. Já ti píchnu. Ale co mi dáš?“

„Nic nemám.“

„Máš korálky na krku. To mi stačí.“

Podala mu pouťové korálky. Mužík sedl ke kolovrátku, začal soukat slámu, placatý palec naslinil visacím pyskem, rozpláclou nožkou šlapal, kolovrátek vrčel, slámy ubývalo a klubko zlaté nitě narůstalo. Ve snu jde všechno snadně.

Ráno se děvče probudilo, sluníčko svítilo otevřeným oknem a ozařovalo celý pokoj.

Jak to, že sluníčko, když venku je pod mrakem a mrholí? To bylo klubko, klubko ryzího zlata, které tak ozařovalo celý pokoj. Nikde ani stéblo slámy. Sáhla si na krk a korálky jsou pryč. Že by to nebyl sen?

U dveří zaharašil klíč, klika cvakla a královna vchází do dveří. Také kouká, chce zvednout klubko, ale zlato je těžké. A tu královna vdova usedne na zem vedle klubka a kutálí si s ním jako malé dítě s pumlíčem. Chamtivost jí vrátila dětství.

„Tak vidíš, děvenko,“ šveholí, „jenom neházet flintu do žita. Píle plodí blahobyt!“ Spíš měla říct, tvoje píle plodí můj blahobyt, leč pán se kmánovi nikdy nesvěřuje.

Po lehké snídani uložila dívenku pečlivě do postele.

„Pěkně se vyspi, abys byla na večer odpočatá.“

Dívenka usnula jako špalek. Neslyšela, jak za chvilku se dveře otevřely a královna přivedla svého syna Eduarda. Stojí oba nad ložem a pozorují spánek spravedlivé.

„Paťatá není a s tím, co umí se slámou, je bohatší než všechny princezny dohromady. A to, že není urozená, na to stačí pergamen, pečeť, podpis a titul. S tím si hlavu nedělej. Tak co říkáš?“

Eduard ji poslouchal než jedním uchem.

Můj ty Tondo, táhne mu hlavou. Kam se hrabou Klo-Klo, Žužu, Froufrou a všechny bohyně od Maxima v Paříži, zpěvačky z Karlových Varů, vídeňské primabaleríny…

Proti téhle, která tu chrupe a která by mohla být budoucí královna, proti té mu všechny krasavice chutnaly jak tisíckrát vyvařený čaj.

„Tak ji probudíme a může být svatba!“

„Prrr! A co ten stoh slámy za zámkem? To se musí zpracovat.“

Eduarda ani nenapadlo, aby se hádal. Znal svou princmetálovou matinku příliš dobře.

Když se dívenka vyspala, dali jí pěkné šaty. Eduard se představil a den plynul jako víkend u bohatých.

Sotva vyšla večernice, zavedla královna dívku do většího pokoje, kde již bylo více slámy a pevněji napěchované. Opět jí připomněla, co jí včera ukázala, a pak ji zamkla.

Dívenka se sotva rozkoukala a stojí před ní panáček s velkou hlavou. Stojí před ní, mlčí, jen očička se trošku smějí.

„Tak co? Uděláme obchod?“

„Kdo jsi? Spím a zdáš se mi, anebo bdím a jseš?“

„Já se ti zdám, a proto jsem. Tvým sněním plním svoje poslání. A tvým bděním žiju svůj sen. Ale nic není zadarmo. Ve skutečném světě stejně jako ve snu. Co mi dáš dnes?“

„Prstýnek z kočičího zlata?“

„Sem s ním. A teď spi a nezdržuj!“

Kolovrátek drnčel, dívka spala a byla by prospala den, kdyby hned za úsvitu ji nebudila nadšeně královna a neobdivovala velké klubko zlata, které zářilo jako polední slunce.

To už dívence bylo líp. Představovala si, že když splnila svůj úkol, že přijde slíbená odměna. Co to asi bude? Pan princ Eduard se k ní včera choval jako starý kamarád, ukázal jí všechny svoje zbraně, své krásné koně, a dokonce jí daroval pěkné štěňátko. Pak na terase v poledním slunci jí dal zmrzlinu, lžičku jí podal, čokoládu nalil do zlatého šálku…

A hezký člověk to je, vůbec nevypadá na čtyřicet. Hovoří vlídným hlasem. A když se směje, tak mu zuby zasvítí…

Jenomže večer přišlo zklamání. Veliké, protože nečekané. Královna ji zavedla do velkého sálu, kam se vešel celý stoh slámy. Puntičkářsky a zvýšeným hlasem – jak bývá zvykem u těch, kteří vyžadují nesplnitelné – jí poručila, aby do rána sepředla všechno to, co před sebou vidí. Jinak že bude zle.

„Když splníš, budeš jednou královna. Když nesplníš…“ bouchla dveřmi a zamkla ji.

Sotva zámek cvakl, stojí mužík před dívkou.

„Tu z lakoty klepne pepka,“ rozhlédl se. „To bude fuška, tohle. Co dáš?“

„Nic nemám než to, co mám na sobě.“

„To by mi bylo veliký a ty bys byla nahatá.“

Dala se do pláče.

„Nebreč mi tady. Nemáš teď, budeš mít později. Splatíš.“

„Ale čím?“

„Až budeš královnou, dáš mi svého prvorozeného.“ A očka se mu nesmála.

Nikdo z nás jí nemůže mít za zlé, že mu to slíbila. Kdo ví, jestli kdy bude královnou, a kdyby i nakonec byla, vždyť nemusí mít děti, říkala si v duchu. A vůbec, když se na člověka neštěstí hrne ve žvancích, tak kolikrát neví, co povídá a co slibuje.

Přišlo ráno. V sále ani stéblo a uprostřed klubko zlatých nití, veleklubko, ba co dím – balvan. Paní králová běhá kolem klubka, chce s ním marně pohnout a jenom volá: „Zlato! Zlato! Zlato!“

Skřítek byl dobrý prorok. Královnu při tom klepla pepka.

No to se ví, pohřeb, plno slávy, vyvalili sudy, pobili prasata, nacpali jaternice, pekli celé voly, nadívalo se, smažilo se, dusilo se, a když to všecko bylo jednou v proudu, sudy vyvaleny, tabule prostřeny a hosti sezváni, tak statný čtyřicátník Eduard se utrhl, poručil rychlou svatbu s dívenkou, a aby se to všechno dovršilo, končilo to korunovací.

Všichni byli spokojeni. I dívenka, kterou pojmenovali královna Kristýna.

Protože se měli rádi, Kristýně a Eduardovi se narodil pěkný kluk. A zase se vyvalily sudy, zase se hostilo, vlajky vlály, korouhve se třepotaly, rohy zněly a byly křtiny.

Najednou se stalo něco hrozného. Zrovna když Kristýna dávala klukovi pít, zaskřehotal hlásek: „Tady jsem, jak jsme si ujednali!“

Mužík stál u kolébky a očka se přísně dívala.

„Jdu si pro prvorozeného. Nezapomnělas?“

To se ví, že Kristýnka nezapomněla. Jestliže to neměla stále na mysli, tak jen proto, že se bála vzpomenout, bála a hrozila. Někdy se v půlnoci budila a druhou půlnoc proplakala. A ani teď se nezmohla na odpověď. Očima slzami zasklenýma dívala se na trpaslíka a byla rozhodnuta bojovat o synáčka s celým světem. Co říkala skřítkovi, kam až se ponížila, není teď důležité, hlavní je, že nakonec hlavaté stvořeníčko se dalo slyšet: „Dobrá. Nechci to dělat horší, než to je. Přijdu za týden. Když do té doby uhádneš, jak se jmenuji, budu to považovat za splátku. A synáček ti zůstane.“

A jak se objevil, tak zmizel.

Nastal nejstrašnější týden Kristýnčina života. Probádala, prohlídla všechny knihy v zámecké knihovně, všechny možné kalendáře, poslala oddané služky a sluhy do kraje, aby pátrali po mužíkově jméně, ale všechno bylo marné. Když se za týden objevil, vyzkoušela všechna jména, která našla v kalendářích. Jen se usmíval a vrtěl hlavou.

„Všechno vedle, holčičko.“ A vztahoval ruce po chlapečkovi.

Ale strach a hrůza, které zahlédl v očích Kristýnky, ho přece jen pohnuly k tomu, aby couvl. Nakonec prodloužil lhůtu ještě o jeden týden.

Jestliže minulý týden byl nejhroznější týden Kristýnčina života, tenhle byl horší a smutnější. Chodila, duchem nepřítomná, a každý, kdo ji viděl, měl slzy na kraji, nevěda proč. Eduard hubnul, kruhy pod očima, jen ji pozoroval a ničemu nerozuměl. A zase se hlavatý skřehotálek objevil přesně po týdnu a zase vrtěl hlavou, když Kristýnka hádala, jak se jmenuje. Bůhvíkde vyhrabala řecká jména, egyptská jména, syrská, francouzská, slovanská. Velká zrůdná hlava odpovídala vrtěním: „Ne. Jseš vedle.“

A Kristýnka prosila na kolenou, nabízela svůj život, všechno by dala nelítostnému skřetu, jenom svědectví svého štěstí a své lásky mu nechtěla vydat.

Myslím si, že to nebyly prosby, které pohnuly skřítka, aby ještě o třetí, poslední týden odložil plnění slibu. Spíš to byla počestnost dívenky Kristýny, čistota její duše a lásky, co ho pohnulo.

Proč vlastně Kristýnka neřekla Eduardovi pravdu? Proč se mu nesvěřila? Asi proto, že mu chtěla ušetřit bolest a vztek, protože věděla, anebo tušila po žensku, že mužským někdy bolest se mění ve vzteklost. A ani se moc nemýlila. Už skoro tři týdny Eduard hledal vysvětlení Kristýnčina chování, Kristýnčina smutku, už skoro tři týdny činil, co bylo v jeho silách, aby jí vrátil úsměv na tvář a štěstí do očí. A teď už měl všeho dost. Teď chtěl přijít na jiné myšlenky, ať se děje, co se děje!

„Osedlejte koně, přiveďte smečky ohařů, jedeme na lov do lesů!“

Vyjeli, honili, a protože osudu nelze beztrestně trucovat, Eduard se najednou ocitl v lese sám.

Zastavil koně a poslouchá, z které strany uslyší lovecké rohy. Ticho. Mrtvé ticho, až najednou něco zaslechl! Ale nebyl to roh. Roh přece neskřehotá. A zaznívá to tam z toho paloučku! Popojel. Vidí a slyší, jak trpaslík s hlavou jak věrtel a tělíčkem jak křížala tancuje a poskakuje kolem ohníčku na jedné nožce a přitom si zpívá:

„Ani Alexandr, ani Reomír,

ani Celsius, ani Horymír,

ani Éda, ani Béda,

ani Vašek… já jsem šašek,

Rumplcimprcampr, to je jméno mé,

Rumplcimprcampr jméno jediné.“

Eduarda to rozesmálo. Když ho za chvilku našli lovci, kteří mu šli po stopě, ještě se smál. Všichni se chechtali, když jim vyprávěl, co viděl. A kázal přerušit hon a tryskem jeli do zámku za Kristýnou, aby ji také rozesmáli.

A skutečně ji rozesmáli.

Poprvé po dlouhých třech týdnech smála se zplna hrdla jako racek, jako hrdlička. Vždyť to bylo zrovna v den, kdy vypršela třetí týdenní lhůta.

S lehkým srdcem seděla u kolébky a čekala na návštěvníka. Přišel přesně jako vždycky.

Stál tu před ní, díval se jí do očí s potměšilým výrazem na ošklivé tváři.

„Dobrý večer, Alcibiáde,“ pozdravila ho Kristýnka.

„Vedle,“ a zavrtěl hlavou.

„Samueli? Nebo snad Philodendrone?“

„Tak to už by snad stačilo.“

A podíval se zle.

„A že by snad tvoje jméno bylo… řekněme… RUMPLCIMPRCAMPR?“

Vteřinu bylo ticho. Pak mu palice zmodrala, zfialověla a začal skřehotat, až okna drnčela: „Krucitingltangl fajdumpajdum, jak ses to dozvěděla?“

A jak křičel, tělíčko mu bobtnalo, až bylo větší než hlava, a pak puklo, vyrazilo okna, zakouřilo se, zasmradilo se, ale to už Kristýnka s prvorozeným synáčkem utíkala do vedlejší komnaty, aby ho ten rámus nevzbudil.

No a vyvalili sudy, prostřeli stoly, vařilo se, smažilo se a dál už to znáte…

Hrášková princezna

To už je dávno, co jeden mrzutý král stál u okna královské komnaty královského hradu a koukal z okna, jak se nad královstvím stahují mraky. Chmuřilo se už od rána a teď zrovna se pěkně zatmělo.

Paní královna seděla na schůdku pod trůnem a pletla drátěnou košili. Nosili ji tenkrát pod obyčejnou košilí z bezpečnostních důvodů.

Princ Hubert, jediný syn a dědic trůnu, civěl z protějšího okna a toužil v dáli. Vlastně spíš než toužil, nechal svým myšlenkám se toulat.

Dumal, že „večer na mě bude čekat Božidara na hradbách, a jestli bude liják a tráva rozmoklá…“

„Já si tu lámu hlavu, jak zabezpečit budoucnost království, a jediný můj syn a nástupce čumí a lelkuje!“ ozval se král od druhého okna.

Paní králová nehnula ani brvou. Před bouřkou, když klesne náhle tlak, její muž ji těžko snáší. Nejlíp mlčet.

„Už jsem unavený z těch starostí. V tomhle světě, ve kterém se ze dne na den všechno mění, kde státy vznikají a zanikají dřív, než se dozvíš, že vznikly. Sotva ti ukovají pěkně ostrý meč, už slyšíš, že někde ukovali delší a ostřejší… a ty, místo abys mi pomoh, abys to přebral, čumíš z okna!“

Hubert se otočil od okna, nabral dech na odpověď, ale když zahlédl paní královou, jak přivřela jedno oko, dech planě vypustil.

Neřekl nic, civěl z okna dál a přemítal, jestli bude liják a zmokne tráva…

„Zařídil jsem ti Okružní cestu po královských dvorech, aby sis namluvil patřičnou princeznu. Vyhozené peníze, maření času a diplomacie! Mladý pán se vrátil bez nevěsty! Jak chceš kralovat, když se neoženíš s princeznou? Jak budeš mít následníka trůnu?“

„A proč to musí být princezna?“ ozval se Hubert.

„To jinak nejde! Nehraj si na hloupého!“

„Já si nehraju, ale…“

„Co ale?“

„No, že nejsou žádné pořádné princezny…“

„To mi neříkej! Co ta za sedmi horami a sedmi moři?“

„Ta? Váží dva centy a přikrývá se sedmicentovou peřinou. Ani jsem tou duchnou nehnul…“

„Prosím… to uznám, ale ta blondýna, ta ze dvanácti sester!“

„Zvaná Zlatovláska, krasavice! Jenže musíš uhádnout, kde má na sobě tři zlaté vlasy. Neuhádneš, utnou ti hlavu.“

„…a kouknout… kouknout…“

„Vyloučeno! Plno lidí kolem!“

„Hm. To není fér, to uznám. Ale přece všechny nejsou jenom výstřední.“

„To je pravda. Je jedna, docela pohledná, a ne zrovna hloupá princezna na Balkáně…“

„No, tu si vem!“

„…jenže ji nesmí nikdy osvítit slunce…“

„Albínka?“

„Nevím, viděl jsem ji jen při svíčce… potom v Hispánii je jedna, ale ta pořád jen tvrdí, že sůl je nad zlato, a nemá na to důkazy. V Gruzii je překrásná, černovlasá, Tamara, výborně nadívá kuřecí prsíčka syrovým máslem…“

„Slyšíš, matko?“ obrátil se rozzlobený král na paní královou, „krásná bruneta Tamara, Ta-ma-ra, Tamatamatamaráá!, jméno jako slavnostní fanfára, nadívaná prsíčka…“

„Ovšem kuřecí!“ přerušil Hubert.

„…to je fuk!… a on přijede bez ní, náš pan mladej! Ten se nám vyved, co říkáš!“

„…tedy ta Tamara, tatínku, pozve ženicha na večeři, po večeři do ložnice, a ráno, ještě rozespalého rozkáže hodit do propasti. A to máš pořád všude jednu písničku: dokaž tohle, dokaž tamto, rozesměj princeznu Nezasmálku, uhodni hádanku Turandoty, když uspěješ, je tvoje, neuspěješ, ufiknou ti šišku… chci říct hlavu. Pro mě a za mě, tatínku, všechny ty princezny může vzít hrom.“

A venku zahřmělo.

Dalo se do deště.

Nejdříve velké kapky, tlusté jak eunuši. Řídce, ale zato hlučně plácly na střechu, na podsebití.

Zahřmělo rázněji a už je tu liják, skoro průtrž.

„Rozsviť hromničku,“ povídá král, „já si jdu lehnout, mně se při bouřce špatně dýchá.“

Odešel do své královské komnaty, zavřel na závoru, potom okenici, načež vlezl pod postel. Králové se vždycky něčeho bojí.

Rozpršelo se setsakramentsky. Chvílemi se zdálo, že je po bouřce, leč v té chvíli přikvačila nová, dravější než ta první.

„Huberte,“ promluvila paní králová, „tady si mi pěkně sedni na schůdek vedle mne a povídej.“

„Co mám povídat?“ a posadil se na schůdek.

„Cos to povídal svému otci za pohádky? Kdepak jsi je čet?“

„Nikde, maminko. Já je slyšel vyprávět!“

„Kdopak ti je vyprávěl?“ A Hubert sedí jako zařezaný.

„To děvče, co se s ním scházíš na šancích?“

Hubert zase nic.

„Jakpak se jmenuje?“

„Božidara…“ podřekl se.

Než se vzpamatoval, slyší paní královou, jak si tiše povídá: „Hezké jméno… Božidara… a čípak je?“

„Z horního mlýna, stárkova nejmladší.“

Protože paní králová nic neřekla, a jen se na něj dívala a dívala, dodal: „Je hezká, chytrá, hodná, skromná…“

„…do tebe zamilovaná…“

„…a já do ní…“

„…ale není princezna!“ zakývala hlavou paní králová.

Zahřmělo a blýsklo se. Vítr hnal déšť proti hradu jak vodní clony, zatmělo se tak, že museli zažehnout louč.

V třepotavém světle za božího dopuštění několika bouřek, které se střetly nad hradem, se Hubertovi rozvázal jazyk a vyznal se mámě paní králové, jak se mají s Božidarou rádi, jak se scházejí na šancích, že nechce žádnou princeznu, ale jen Božidaru a zase Božidaru, a dokud ji nebude mít, že nebude šťastný.

A paní králová poslouchala velmi pozorně.

Ženám, které pletou svetry nebo drátěné košile, při té zdánlivé jednotvárné práci to velmi často bystře myslí.

Když se bouřky přestaly nad hradem prát a prchaly jedna před druhou do jiných království strašit panovníky, paní králová měla v hlavě přesný plán.

Když se dozvěděla, že Božidara na jejího Huberta čeká někde na hradbách, nařídila mu, aby pro ni zašel. Ať se postará, aby byla promočená, potrhaná, zamazaná – nejlíp ať se prý holka kutálí mokrou trávou –, a pak ať prý ji přivede na noc do hradu.

„Otci řekneš, žes ji potkal v dešti celou vystrašenou. Povíš mu, že je to princezna… třeba… no… z Tramtárie… tatínek se v mapách moc nevyzná… že ji přepadli loupežníci nebo něco… drak… co já vím. Nu a máme princeznu a může být svatba.“

„A myslíš, že pan král tomu bude věřit?“

„To je moje starost.“

Stalo se, jak bylo ujednáno.

Božidara, jen z ní crčelo, zablácená a potrhaná stála před králem a královnou. Třásla se jak osika. Zimou i strachem. Jak to všechno dopadne? Aby nakonec její táta nedoplatil na tuhle z lásky potřeštěnost…

„Princezna?“ mumlal pan král spíš pro sebe, „a odkudpak, smím-li se ptát?“

„Z Tramtárie!“

„Z Tram…?“ ptá se král.

„…tárie,“ dodává paní králová. „Ze slavné Tramtárie, pamatuješ přec?“

„Áno, áno, jakpak ne!“ a klaní se Božidaře, bere ji za ruku a vede k paní králové. „Ujmi se vzácné návštěvy, lázeň dej připravit a však ty víš… a vůbec…“

A zatímco služky Božidaru koupaly, česaly a do navoněného prádla převlékaly, zatímco Hubertovi šla hlava kolem, pan král a paní králová dali hlavy dohromady.

„A když není princezna…“ šeptal král a přimhouřil oči.

„Vypadá jako princezna, ne-li líp!“ na to paní králová.

„Pravda, vypadá. Ale co když jen vypadá, ale není, aha?“

„Pojď se mnou,“ řekla paní králová.

Šli do pokoje, kde měla Božidara přespat. Paní králová dala z kuchyně přinést hrách. Pak vzala jeden jediný tvrdý hrášek a položila jej pod žíněnku doprostřed lože, ve kterém Božidara měla přespat.

Na žíněnku kázala položit dalších dvanáct žíněnek a na ty pak dvanáct prachových přikrývek. Když to všechno se skoro stropu dotýkalo, pokryla prostěradlem a dala peřinu.

„Princezny mají citlivou pleť, jestli pamatuješ,“ pravila. „Když ji hrášek bude tlačit, je princezna, to mi věř. Když nebude, je to podvodnice a vyženeme ji.“

Vystrčila krále za dveře a kázala přivést Božidaru z koupele. Když s ní osaměla, pořádně si ji prohlédla. Jako když husu kupuje, poplácala, promnula a prohnětla. Když si představila, jak pěkná vnoučata by jí tahle čistá mladá žena mohla darovat, podívala se jí přímo do očí.

„Co bys pro něj uměla vytrpět?“

„Všechno!“

„Dobrá. Obrať se!“

Když se stalo, jala se paní králová, co měla síly, bušit Božidaru do zad. Bušila a bušila, až slzy holce vyhrkly.

„A nahoru na kutě!“ poručila. „Až tě ráno probudím, řekneš po pravdě, jak se ti spalo. O tom, že jsem ti nabančila, ani slovo! Slibuješ?“

Včerejší bouřka vyčistila vzduch a dnes ráno svítilo sluníčko jak v Itálii. Paní králová zaťukala panu králi na čelo. Probral se, a co se prej děje?

Dala prst na ústa a vedla ho tiše do pokoje, kde spala Božidara.

„Hej hola, vstávat!“ vykřikla.

„Vždyť nespím,“ ozvalo se seshora z postele. „Celou noc jsem oka nezamhouřila!“

„Copak, copak, pročpak?“ vyzvídala králová.

„Copak na těch modřinách se dá usnout?“ ptala se Božidara a sunula se dolů.

A průsvitnou noční košilkou bylo vidět dívčí záda plná modřin.

„Dáme přestlat postel,“ mrknul král na paní královou. Když se vrátili do své komnaty, dodal: „Mělas pravdu, matko, je to princezna!“

Všechno se vyřešilo. Byla svatba, byla hostina, byla korunovace, byla vnoučata.

Samo sebou že to jednou všechno prasklo, jenže ruka byla už v rukávě, a co se stalo, stalo se.

Když muž nemá rozum, musí být žena vynalézavá.

Když žena není vynalézavá, musí mít muž rozum.

To si zapište.

Chytrá Marjána

Když si nejste jisti, kdy se věcno přesně stalo, tak řekněte, že se to přihodilo v období mezi dvěma válkami, a trefíte se. Protože celý svět odjakživa vždycky žil a žije v období mezi dvěma válkami. V jednom z takových období vrátil se do našich krajů z Francie jeden malíř, který si nepřivezl s sebou ani peníze, ani ženu a děti, ale znalost dobrého jídla a dobrého pití. A ten se usadil v jednom z našich měst, kde se spřátelil s jiným starým mládencem, který měl dobře jdoucí hospodu a rovněž byl znalec dobrého jídla a pití. Tihle dva chlapíci chodili spolu lovit pstruhy, střílet koroptve, bažanty a zajíce. Co ulovili, zkonzumovali a zapili dobrým vínem. Nikdy se však nepřestali přít o to, po čím způsobu připravovaný pstruh nebo koroptev nebo bažant je lepší.

Ten, co měl hospodu, měl kuchařku a kuchaře a sám měl mlsný jazyk. Takže když dali tihle tři hlavy dohromady, vždycky z toho byla nějaká výborná krmě, zatímco malíř měl než sklípek s dobrým vínem, francouzský rožeň a služebnou Marjánu. A ta stojí za vyprávění.

Marjána byla pěkná ženská, ale kolik jí bylo, to vám nepovím. Ženské nemají rády, když se mluví o jejich věku. Dá se říct, že už nebyla mladá, ale ještě nezačla stárnout. Ve svém pokoji měla soustavu zrcadel tak seřízených, aby si viděla na záda a mohla kontrolovat, jestli se jí sukně v chůzi natřásá tak, jak to má být. Pokud obuvi se týče, byla v té době snad jediná v celé zemi, která si libovala v červených podpatcích. Když šla po chodníku, červené podpatky vesele klapaly, suknice se patřičně natřásala a ona si hrdě nesla všechno, co k ní patřilo. I když nevěděla, kdo to byl Epikur, žila si podle něj. Zkrátka a dobře, byla chytrá.

Její pán, vlastně zaměstnavatel, tedy ten malíř, jednou pozval kumpána hospodského na večeři. Že prý dostal z Francie dva soudky dobrého vína, že by je mohli okusit ke kuřátkům, pečeným na rožni.

Pro chytrou Marjánu to nebyl problém. Napíchnout na rožeň kuřátka, připravit si francouzskou šťávu s náležitým kořením, aby měla čím polévat kuřátka – jedině tak se nevysuší, to vám řekne každý Francouz –, tohle všechno Marjána ovládala a také věděla, jak prostřít k večeři, jaké sklenice na bílé a jaké na červené víno, no prostě na tohle na všechno byla Marjána kadet.

Když bylo všechno připraveno a dřevěné uhlí v kolmém ohništi řádně žhnulo, natáhla hodinový stroj, který otáčel kuřátky na rožni. Když viděla, že všecko náležitě pracuje, že se kuřátka začínají potit a kapánek blednou, než se jich žár patřičně zmocní, seběhla pár schůdků do sklepa a natočila si sklenku ze sudu, na kterém bylo křídou napsáno BB. Protože tehdy ještě Brigitte Bardot byla neznámá, ta dvě písmena mohla znamenat pouze Bílé Burgundské, a to právě Marjána ráda pila.

A v tomto rytmu událost pokračovala. Vždycky když Marjána viděla, že proces pečení kuřat postupuje dle plánu, odběhla těch pár schůdků do sklípku a vracela se do kuchyně o jedno dvě tři deci bohatší.

Přitom labužnicky pomlaskovala, a zatímco kuřátka červenala, přešla do popěvku. Najednou zmlkla. Ta kuřátka se nějak rychle pečou a host dá jistě ještě na sebe čekat. Šla za panem malířem do ateliéru.

„Teď nevím, co mám dělat,“ hlásila. „Pan hospodskej kde nic tu nic a kuřata červenaj.“

„Šoupni je dál od žáru a dej si zatím deci.“

„Už jsem měla to bílý.“

„Zkus to růžový.“

„Už letím.“

Kuřata odšoupla od žáru a šla zkusit růžové. Bylo výtečné! Speciálně k pečeným kuřatům! A tu ji napadlo, když se byla vrátila k rožni, že to křidélko, které bylo nejblíž žáru, by mohlo být výborné k tomu růžovému vínu. A hned to provedla. Ovšemže kuřátko jenom s jedním křidélkem je nesymetrický nesmysl. Slupla druhé křidélko, aby to napravila. Když bylo kuřátko symetrické, bylo nutno sejít do sklepa, aby i růžové víno bylo symetrické. Když se opět vrátila, snad že jí to víno zbystřilo zrak, neušlo jí, že jedno kuřátko bez křídel a druhé s křídly také není žádná symetrie. I přičinila se o to, aby byla obě stejná. A zase bylo slyšet červené podpatky, jak klapou do sklepa.

Krátce a dobře, pak přišlo na řadu jedno stehýnko, pak druhé stehýnko, pak prsíčka, pak krček, zádíčka a biskup tomu všemu požehnal. Ze soudku růžového vína mezitím ubyl litr.

Stojí Marjána nad rožněm s jedním kuřetem a říká si, že ta večeře pro dva labužníky bude asi výbuch. Tak jde za malířem: „To se mi to všecko vysuší! Přijde, nebo nepřijde?“

„Asi ho něco zdrželo,“ povídá Mistr. Bere si baret a mašli. „Doběhnu pro něj. Hlídej to.“

Ono se řekne: Hlídej to! Člověk může uhlídat poklad, člověk může uhlídat stádo ovcí, ale neuhlídáš milence. A Marjána byla do toho kuřete zamilovaná. Musela je mít. A také je měla. Ono se ani moc nebránilo. Protože bylo na rožni déle, jen se rozsypávalo, a když bylo po něm, Marjána s mastnou bradou běží k soudku růžového vína a svěřuje se mu: „Stejně se někde zakecali, stejně nepřijdou a takovýho materiálu je škoda. Nemluvě o té práci.“

Jenže u domu bouchly dveře a pan malíř volá: „Marjáno, tak za chvilku tu bude.“

A co teď? Prostříno je, host je na cestě a kuřata v talóně, totiž v Marjáně. Stojí Marjána nad rožněm, a protože si dost přihnula, tak vidí dvakrát. Dvakrát nic. Co teďka, Marjáno? říká si v duchu. A slyší, jak pan malíř volá z jídelny: „Nemám tu nůž na porcování!“

Nese nůž a velkou vidličku do jídelny a myslí si, copak asi bude porcovat?

„Ten je ale tupej. To s tím sekáš kosti?“

Měla na jazyku, že je to fuk, když není co porcovat, ale ani nemukla, protože pan malíř seběhl do sklípku a začal si tam nůž brousit o kamenný schůdek. A vtom už štěká venku pes a do dveří se hrne hospodský.

„Marjáno, už se mi dělají sliny na ta kuřátka. To si dáme, to si dáme!“

Teď by byl každý v koncích. Ale Marjána ještě nebyla.

„Honem nohy na ramena, pane hospodský. Mistr se zbláznil!“

„Vždyť jsem ho před chvílí viděl…“

„Vymyslel si na vás večeři, aby vás sem nalákal, a teď vám chce uřezat obě uši! Slyšíte? Už si brousí nůž.“

A skutečně, ze sklípku bylo slyšet, jak si pan malíř brousí nůž o schod.

„Honem, dokud je čas…“ šeptala a strkala hosta ze dveří.

Pan hospodský se obrátil, a jako když ho vystřelí, uháněl pryč, přeskočil plot a oběma rukama si chránil uši.

Zatím Marjána běží do sklípku, v ruce prázdný rožeň. Ukazuje ho panu malíři: „Pěknej pán, ten váš kumpán. Vejde do kuchyně, stáhne obě kuřata a utíká s nima domů.“

Pan malíř neví, jestli se má smát, nebo zlobit. Ale když vidí prázdný rožeň, popadne ho vztek.

„Aspoň jedno mně tu moh nechat…“ S nožem v ruce pádí za hospodským.

Ten už je daleko ve večerní mlze. Jak pádí, slyší malíře volat: „Aspoň jedno, ty uličníku! Aspoň jedno!“

Myslí si, že malíř chce aspoň jedno ucho. Neví přece, že chce aspoň jedno kuře.

Tak se tenkrát chytrá Marjána najedla, napila a nasmála.

Jak se z toho dostala, když se ti dva kumpáni domluvili a podvod odhalili, to nevím. Ale soudím, že ne špatně, protože když malíř umřel, odkázal všechno Marjáně a pan hospodský si ji pak vzal za ženu. Šla k oltáři na červených podpatcích.

Moudrý Honza

Jako se Josefům říká Pepík, Jaroslavům Jarda, Antonínům Tonda nebo Rudolfům Rudla a Alexandrům Saša, tak se Janům říká Honza.

Jenomže kdyžtě byl třeba nějaký Alexandr dobyvatel, tak se píše Alexandr Veliký. Ferdinand, když se stal králem, byl z něj Ferdinand Dobrotivý, z Václava stal se svatý Václav (ačkoliv by bylo pěknější svatý Venouš) a tak dále a tak dále, jenom ten Honza zůstal navěky Hloupý Honza, i když se někdy nedopatřením stal králem. Domnívám se, že je to nespravedlivé k Janům. Možná že hlavní důvod, proč se tak domnívám, je to, že se jmenuju Jan a že nemám rád, když mi někdo říká Honzo. Proto právě chci vyprávět pohádku o moudrém Honzovi.

Po sedmero zim a sedmero let tenhle Honza sloužil jednomu pánovi. A jednou po práci se umyl, převlékl a povídá: „Sedm let jsem u vás sloužil, a teď se mi chce domů.“

Pán ho přemlouval. Dobrých a pracovitých, poctivých sil je po světě nedostatek. A nakonec se dal přesvědčit a povídá: „Dobře a poctivě jsi mi sloužil. Tady máš dobrou a poctivou mzdu.“

Otevřel pancéřovou pokladnu a podal Honzíkovi mohutný valoun zlata.

Honza zabalil zlato do šátku, přehodil si uzel přes rameno, potřás rukou a vyšel. Nebe bez mráčku, silnice prašná, slunce praží, stínu málo, zanedlouho sotva nohy vlekl. Valoun zlata na rameni, to není legrace. Posadil se na mez, namazal máslem patku chleba a poobědval. Přišla žízeň, po jídle bez pití přichází dvojnásobná únava. A Honza klímá. Jak se mu klíží oči, matně vidí, že z dálky přijíždí jezdec na koni. Mírným poklusem. Natřásá se v sedle a Honza se na něj závistivě dívá.

Todleto je jiné cestování, myslí si. Lepší než postrkovat vlastní nohy jednu před druhou, klopejtat a táhnout ten zatracenej valoun.

Možná že si to myslel nahlas, protože jezdec se u něj zastavil a povídá: „Ahoj Honzo! Tak proč jdeš pěšky?“

„No, musím, když chci domů donést tuhle váhu, co mám v uzlíku. Co je to platný, že je to zlato, když mám celý rameno votlačený, že už hlavu můžu sotva votočit.“

„Tak si to pojď vyměnit. Dej mi svůj těžkej uzel a já ti dám svého koně. Pojedeš jako pán.“

„No, to by bylo báječný,“ povídá Honza. „Ale ještě si to rozmyslete. Ten uzel je zatraceně těžkej.“

Jezdec seskočil z koně, potěžkal uzel a povídá: „No, že tě mám rád, kůň je tvůj. Ale nadřu se.“

Pomohl Honzovi na koně, koně plácl po zadku a ten klusal s Honzou na hřbetě, až se za ním prášilo.

Honza si na koni medii. Blaženě se usmíval a radostí si mlasknul. Kůň byl zvyklý, že když se na něj mlaskne, tak že musí přidat. Tak přešel do cvalu. To zablažilo Honzu do té míry, že si mlasknul ještě hlasitěji, a kůň si to interpretoval jako pobídnutí do trysku a rozletěl se s Honzou v sedle jak na Divokém západě.

Vtom za zatáčkou z pravé strany polní cestou vyjíždí sedlák s vozem taženým krávou. Honzovi do cesty. Kůň se lekl a zabrzdil. Zasáhla setrvačnost a Honza mohutným obloukem letí ze sedla, přelítne vůz i krávu i sedláka a přistane v příkopě pod suchou švestkou. Sedlák chytil koně za ohlávku a vidí, že to není jen tak kůň, že to je plnokrevný arab. To už Honza kulhá z příkopu k sedlákovi: „Zatracená kobyla! Už mě na ni nikdo nedostane! To tak, abych si zlámal vaz!“

„To víte, mladý pane,“ povídá sedlák. „Má ohnivou krev. To není jako tahle moje kravička. Moudrá, klidná, nic ji nevyděsí, sedíte si na voze a ona si jde a doveze vás. A bez rozčilování.“

Zkrátka a dobře takhle řeči vedou a dopadlo to tak, že sedlák ujížděl na vzácném arabu domů, zatímco Honza pokračoval v cestě na rozvrzaném žebřiňáčku, taženém rozvážnou krávou.

Jak se tak drncá, sumíruje si v hlavě, jak výtečný obchod udělal. Kousek chleba se sežene, kravička se podojí, máslíčko se utluče, namaže na patku a to se zapije nadojeným mlékem. A pak že není na světě krásně! V první zájezdní hospodě zastavil. Za několik drobných grošíků, které našel po kapsách, si koupil kus salámu, kus chleba a litr studeného piva. Kravičku napojil a pokračoval v cestě domů za maminkou.

Přijel k močálům, které musel objíždět, aby se nepropadl. Slunce pálilo. Z močálu stoupalo vlhké vedro. Salám byl zřejmě z Uher, protože se po něm dostavila žízeň. Ošklivá žízeň, tak ošklivá, že se Honzovi lepil jazyk na patro a bál se polknout, aby se mu hrdlo neslepilo.

„Nedá se nic dělat,“ povídá si Honza, „já ji podojím hned. Něčeho se napít musím.“

Nestačil se však divit, když se pokoušel krávu podojit. Ani kapku mlíka do nastaveného klobouku mu nedala. Vyzkoušel všecka kouzla se struky, až to krávu dopálilo a ohnala se tak nešťastně, že ho vzala kopytem rovnou do týla. Honza se svalil a hodnou chvíli o sobě nevěděl. Jak se mu vracelo vědomí, vidí, že nad ním stojí silný muž. Má řeznickou kostkovanou halenu, nos jak rajské jablíčko, mohutný knír a vedle něj je trakař. Na trakaři leží mladé baculaté čuně, které řezník někde koupil. Teď sáhl do kapsy, podal Honzovi placatou lahvičku a dal mu napít. Honzou doušek otřásl, ale postavil ho na nohy.

„A copak se vám tu stalo?“ povídá řezník.

„Chtěl jsem ji podojit a ona mě kopla.“

„Tendle kus už mlíko nedá. To je tak na zabití. Na maso. A ještě chvilku a i na to bude stará.“

„Máte asi pravdu,“ povídá Honza. „To se ví, moct to doma zabít, to by byl kopec masa. Ale řeknu vám, vy rád hovězí maso? Pro mě je moc suchý. Jo, tady to mladý čuně, to má šťavnatý masíčko. A ovar. Ouško a rypáček, a šunčičku vyudit. A droby! My dáváme do jitrnic česnek a majoránku. No, až se mi sliny sbíhají.“

„No, když vás tak poslouchám,“ povídá silný muž s červeným nosem v řeznické kazajce, „já bych vám to prasátko za tu krávu s tím vozem dal výměnou.“

Honzovi se rozzářily oči.

„A jste si jistej, že neproděláte?“

„A i když! Já mám takovou povahu, že nechci nikomu zkazit radost.“

Radost skutečně nezkazil, ale hlavně sobě ne. Se spokojeným úsměvem se díval za Honzou, jak tlačí trakař s čunětem kolem močálu cestou domů.

Spokojený Honza nešel ani hodinu, když se k němu připojil hubený vlasatý mladík v modrých odřených kalhotech, který nesl pod paží živou husu. Dali se do řeči a mladík se Honzovi svěřil, že nese pěknou vykrmenou husu na hostinu na krtiny. A dal ji Honzovi potěžkat.

„Pěkná,“ povídá Honza. „Však ten můj čuník taky není marnej.“

Mladík si čuníka prohlíží a povídá: „Zrovna takovýdleho čuníka dnes ukradli našemu starostovi z chlívka. Jak jste k němu přišel?“

„Vyměnil s řezníkem,“ povídá Honza. „A výhodně.“

„Aby to nebylo výhodně,“ povídá mladík. „Protože starosta rozeslal biřice po okolí, jestli by ještě nechytli zloděje. Nic mi do toho není, ale abyste v něčem nelítal.“

„Můj ty Tondo,“ zamyslil se Honza. „Já se těším domů, a to bych nerad skončil někde v šatlavě. Vy se tu vyznáte líp než já. Nemoh byste mi nějak poradit?“

Mladík si prohrábl vlasy, jako že přemýšlí, a pak vyhrkl: „Já bych to prase vzal a odvez. A dám vám za to tu husu.“

„Ale jak vy k tomu přijdete?“ diví se Honza.

„Jestli je starostovo, tak mě odmění. A jestli ne, tak ho sním. Vy si vemte husu, sádla má několik žejdlíků.“

A Honza jde dál a je zase šťastný, protože se vyhnul opletačkám s úřady a nese husu, sádlo se vyškvaří, stehýnka budou pěkně dohněda a játra, játra po židovsku s mandličkama. A co má peří, ta husa! To bude polštářek pod hlavu, až si po obědě zdřímne… A copak to je za písničku? Kdopak si to tamhle před hájovnou zpívá?

Brusič. Brousí nůžky a zpívá si.

„To se vám jistě dobře vede, když tak zvesela brousíte,“ povídá Honza.

„Jakpak ne. Vždyť brusičství má zlaté dno. Povím vám, mladíku, každý pořádný brusič, kdykoliv si do své kapsy šmátne, na zlaťák či dva mákne. A kdepak jste koupil tu pěknou husu?“

„Nekoupil. Vyměnil. Za čuníka.“

„A čuníka?“

„Vyměnil za krávu.“

„A krávu?“

„Za koně.“

„A koně?“

„Za valoun zlata.“

„A valoun zlata?“

„Moje mzda za sedm let služby.“

„No, vždycky jste si uměl polepšit, to se musí nechat! Ale dokud vám nebudou zlaťáky zvonit po všech kapsách, nemůžete mluvit o pravém štěstí.“

„Jak to mám teda udělat?“

„Stát se brusičem jako já. Potřebujete než brusičský kámen a dál to jde samo. Mám tady zrovna jeden. Že jste to vy, dáte mi husu a je váš. Chcete?“

„To bych byl blázen, kdybych nechtěl,“ smál se Honza. „Cinkat zlaťákama, to nemusí bejt špatná hudba.“

A už podává husu brusičovi.

Ten mu s přátelským úsměvem podává kámen, docela obyčejný kámen, co tam ležel. A dodává: „To je solidní kámen. Do toho můžete bušit i kladivem a rovnat na něm rezavý hřebíky. Pěkně si ho opatrujte.“

A znovu jde Honza pěšky a opět se dře s těžkým břemenem. A říká si: „To snad není možný, že může mít někdo takový štěstí, jako mám já. Já jsem se asi narodil v neděli.“

To všechno se přihodilo Honzovi od časného rána. Teď bylo kvečeru a na Honzu se začla věšet únava. K tomu ke všemu polední salám z Uherska zas přivolal žízeň.

Ne nadarmo říká arabské přísloví: únava s žízní nedrží poutníky v přízni.

A tu najednou studna! Honza položil brusířský kámen na okraj studny a nahýbá se dolů, aby viděl, kde je v studni hladina. A najednou žbluňk! Jak se nahýbal, shodil svůj kámen do studny a teď vidí, jak v čisté a chladné vodě kámen klesá k tmavému dnu. A tu se Honza svezl na kolena a děkoval nebesům, že ho zbavila břemena starostí.

„Vždyť jsem jeden z nejšťastnějších lidí pod sluncem,“ křičí a běží domů zbaven únavy.

Přiběhne k chalupě, vtrhne do seknice a rovnou do maminčiny náruče.

„Tak cos nám přines, Honzíčku?“ povídá maminka zvesela.

„Lehké srdce a hlavu bez starostí, maminko.“

A pak že byl Honza hloupý!

Čekanka

Čaroděj, o kterém vám chci vyprávět, se jmenoval Batir a byl pohan. To mu však vůbec nevadilo, aby nezplodil půvabnou dceru jménem Čekanka, která byla v širém kraji proslulá krásou těla a laskavostí ducha

Však také dveře na jeho zámku se netrhly. Princové a kouzelníci, mocní čarodějové i nemocní šejkové divže nestáli ve frontě, náruče plné darů a ústa plná poklon, slibů a milostného žvandání vůbec.

Laskavá Čekanka byla ke všem pozorná a docela ráda nastavila půvabné růžové ouško chvále a obdivu.

S mladými princi, a někteří z nich byli opravdu pasáci, se procházela po zahradách a snadno dokázala, aby před jejími zraky jeden s druhým měřili své síly a zručnost v přátelském závodění. Předváděli se jí co šermíři, kordem i mečem. Dokonce i pořádali rytířská klání, nadití do zlatých brnění, na koních, oblečených do čabrak, posetých vzácnými cetkami. Ti, kteří zvítězili, pak rádi se před Čekankou naparovali a tím ji zasvětili do tajemství různých soubojových triků, chvatů a léček, a naučili ji přesně mířit šípem. Kouzelníci zato rádi na její pokyn pestřili chvíle různými kousky a čarováním, ba dokonce mnohé jí i prozradili, jen aby získali její obdiv a náklonnost.

A tak Čekanka zanedlouho byla hbitá v šermu i lukostřelbě, ale také znala dokonale kouzelnické řemeslo od tahání králíků z klobouku až po zmizení živého slona afrického z jeviště.

Nejkouzelnější kouzlo jí prozradil a sestrojit naučil kouzelník a čaroděj, který byl do ní zamilovaný až po uši. Až po své ošklivé chlupaté uši, které mu odstávaly od hlavy koňského tvaru, s nosem dlouhým jak vykřičník, u jehož kořene byla dvě malá zlá očka, tak blízko u sebe, že na pět kroků splývala v jedno protivné dvojoko.

Hubený a vyčouhlý, pohyboval se pružně, rychle, jako nájemný vrah. Mluvil hlasem hlubokým jak studna a hladkým jak žehlený samet. Podivný člověk podivného jména. Jmenoval se Kotouč. Znal své kouzelnické a čarodějnické řemeslo víc, než bylo zdrávo.

A naučil Čekanku, jak sestrojit kouzelné dálkové zrcadlo. Dnes bychom řekli jednoduše, že ji naučil, jak sestrojit televizor kombinovaný s radarem, neboť stačilo zrcadlo natočit patřičným směrem, zmáčknout patřičný knoflík, abyste spatřili, co se kde děje, třeba až sto mil od vás. Jenže tenkrát v dobách pohanských věděli o televizi právě tak málo, jako my dnes víme o dobách pohanských.

Čekance plynul čas plný námluv, nadějných příjezdů a zklamaných odjezdů a nápadníků, a vypadalo to, že se nemůže pro nikoho z nich rozhodnout.

Omyl! Čekanka se nechtěla rozhodnout, protože už byla dávno rozhodnutá. Ona totiž milovala svého sluhu, obyčejného mužského, ani příliš chytrého, ani příliš hloupého, mladého, zdravého a hezkého. A to je daleko víc než princ nebo čaroděj anebo šejk. Jmenoval se Mravenec, ten chlapík, a miloval Čekanku bez parády, bez prázdných řečí, ale zato ochotně a často.

Byla to veliká láska. Čistá jak studánka a mohutná jak mořský příboj. Někdy se zdálo, že příboj až hradem otřásá. A v takovém čase starému pohanovi Batirovi dalo práci, aby předstíral, že nic neví.

Zato koňská hlava Kotouč zuřil. Sedával před svým kouzelným dalekozrakým zrcadlem a sledoval Čekančino počínání od rána do noci. Nic mu neušlo. Zhola nic. A to právě ho přivádělo do šílenství žárlivosti. Plival síru a potil jed. Byl by se rád pomstil celému Batirovu rodu, kdyby Batirův hrad nebyl prozíravě vybaven speciální protikouzlovou obranyschopností.

Nikdy však nesmíme škůdce podceňovat. Pomocí bůhvíjakých kouzel Kotoučoví se podařilo odhalit jedinou slabinu Batirovy protikouzlové obrany. Ve starobylých knihách zjistil, že tou slabinou je vepřová krev. Nelenil, zabil prase a poslal Batirovi obrovské jelito, které byl předtím náležitě proklel, co výslužku. Batir jelita smrtelně rád. Batir si náramně pochutnal a za čtyři hodiny bylo po něm.

Ještěže měl čas, aby Čekance všecko odkázal. A jen jedno od ní žádal, aby každého roku o jarní rovnodennosti zůstala na hradě po tři dny sama, aby nerušené mohla na něj vzpomínat.

Čekance se po starém Batirovi stýskalo. Naštěstí však Mravenec jí vždycky dovedl připomenout, že ona je živá a mladá a že v jeho náručí vždycky najde mír.

A přišlo jaro a jarní rovnodennost. Čekanka propustila všechno služebnictvo i s milovaným Mravencem. Samotinká v opuštěném hradu vzpomínala na otce Batira. Ale špatně se jí vzpomínalo. Chodila z komnaty do komnaty a tušila nevědouc co. Ohlížela se, aniž mohla říct po čem. Bystřila sluch, a neslyšela nic. Snad by jí kouzelné zrcadlo povědělo, co se kolem hradu děje. Zmáčkla knoflík. Jen čmouhy sem a tam a čmouhy tam a sem. Zmáčkla druhý knoflík. Čmouhy kolmé. Mačkala knoflíky malé, větší, největší. Jen mlha a nic víc.

Tři dny a tři noci. Snažila se myslit na tatínka, ale co naplat, víc myslela na Mravence. A počítala chvilky, které ještě uběhnou, než se vrátí. A protože všechny chvilky, ty nejkratší i ty nejdelší, musí uběhnout, přišel čtvrtý den a všechno služebnictvo se vrátilo na hrad. Jenom Mravenec se nevrátil. Čekanka se vyptávala, ale nikdo ze služebnictva ho neviděl a nikdo nevěděl nic o jeho osudu. Zoufalá běžela k zázračnému zrcadlu, a ledva se ho dotkla, zazářilo jasně a ukázalo krajinu kolem hradu. A jak hledala, najednou zabrala svého miláčka Mravence, jak bojuje zoufalý boj s Kotoučem. A tu viděla, jak podle a zákeřně, nerytířsky se chová ta hnusná kobylí hlava Kotouč a jak její miláček klesá pod smrtelnými ranami. Kotouč s jásavým pokřikem teď bere mrtvého Mravence do náručí, tancuje s ním vítězný tanec. Pak přehodí mrtvého přes sedlo černého koně, vyhoupne se do sedla a uhání cestou necestou. Č ekanka ho zrcadlem sleduje a vidí, jak dojíždí k velikému mraveništi.

Kdyby neviděla na své vlastní oči, nikdy by nevěřila, že zloba Kotoučů nemá hranic. Ten krásný, mladý, zdravý milenec, krví zbrocený, se pomalinku mění a Kotouč sedí na kameni a šťastně tu hrůznou změnu pozoruje. I mravenci, zástupy a celé řady, vytáhli z mraveniště. A vidí tu hroznou změnu a slyší Kotouče si prozpěvovat: „Když Mravenec, tak mravenec.“ A tam, kde před chvilkou ležela mrtvola, se protahuje velikánský mravenec, který se zmenšuje, až se od ostatních vůbec neliší. Ti jej obklopí a odvádějí pryč. A v mraveništi jde život dál, jako by se nic nestalo.

Čekanka vyrazila z hradu na nejrychlejším koni z Batirových stájí. Statečná Čekanka, ještě krásnější svým hrdinským rozhodnutím. Dostihla mraveniště, seskočila z koně. Po Kotoučovi ani stopy. Poklekla u mraveniště a hledala a volala. Volala Mravence, toho, kterého znala, toho, kterého milovala. Ale volala marně. Tihle mravenci byli všichni stejní. A ani neměli čas poslouchat, protože každý z nich spěchal splnit úkol. Každý nesl své břemeno anebo pomáhal druhému.

Když sedíte u velikého mraveniště a je klidný letní den a když dobře posloucháte, tak slyšíte šumění, které vychází z mraveniště, a cítíte podivnou vůni kyseliny mravenčí. Čekanka přece znala mnoho kouzel a jedno z nich bylo, že rozuměla řeči přírody. A jak se zaposlouchala do šumění mraveniště, slyšela v něm vysvětlení a snad i slib.

„Musíme pracovat, musíme pracovat. Nemáme čas na lásku. Už jsme zapomněli, co je láska. Až svou práci doděláme, snad si vzpomeneme. Teď nemáme čas.“

A smutná Čekanka sedla do trávy a usmyslila si, že bude čekat, až se dočká. A čeká dlouho, už se samým čekáním změnila v takovou modrou nenápadnou kytičku, která se jmenuje čekanka. Někdy po ní lezou mravenci, a to zčervená.

Vědci říkají, že na tu květinku tak působí kyselina mravenčí. A básníci tvrdí, že se červená hněvem, že někde pro práci zapomínají na lásku.

Alibaba a čtyřicet loupežníků

(nedokončená pohádka)

Kdyby byl Alibaba křesťan, byl by teď určitě křičel krucinál mordie cucky! Nebo něco podobného. Ale Alibaba byl mohamedán, i klel nekřesťansky, po svém. Vztek měl ukrutný a důvod k němu pádný. Ten starý hadr džíp, který už deset let potřeboval opravu, na kterou Alibaba už jedenáct let neměl, ten osla tupohlavější dopravní prostředek nechce naskočit.

Startér už dávno nemá, Alibaba točí klikou, co na tom?, ale proč zrovna on má tu smůlu.

Z Alibaby, jak byl sehnutý nad klikou a lapal po dechu, kapal pot. Ze špičky nosu, z brady pod vousiskem, z hubených loktů…

Džíp byl nacpaný dřívím, které Alibaba vozil do města a prodával. Tahle dřina, do lesa pro dříví, s dřívím do města na trh. A znovu a opět. Stejná cesta, znáš každý kámen, každé vosí hnízdo, to byly dny života Alibaby. A vztek na bratra Kasima. Táta jim spravedlivě rozdělil majetek, než umřel. Vlastně to skoro nic, co po sobě nechal. Bratr si vzal vdovu po kupci. Vdova začala dědit, a než se brácha nadál, leželo mu v klíně všechno, co rodina nebožtíka muže jeho ženy nahromadila pílí, umem a sem tam někdy i jinak. Ženu měl nevraživou, aby se zasmála, to musel někdo alespoň nohu zlomit, ale co Kasimovi do ženy. Má největší krám ve městě, vaří si nejsilnějšího turka ve městě, jde si do lázní, kdy ho napadne, jde si do Mekky pro zelený turban každý druhý rok, Kasim, Kasim! Jak je to možné? Na jednoho se smůla lepí a druhý jen nastavuje ruce a ono se to sype samo. Už i ten džíp, ten střep mi sloužit n echce.

Alibaba se rozkročil a kopl do džípu.

Džíp naskočil, Alibaba zasedl za volant a opatrně vyjel. Jel lesem do prudkého kopce, až vyjel na vrcholek, kde kopec končil vysokou neschůdnou skálou. Alibaba objel skálu a zastavil na strmém svahu u lakomého praménku vody. Podložil všechna čtyři kola. Umyl se, osvěžil, přitáhl stokrát navazovaným provazem náklad a vrátil se na temeno hory.

Sedl si a koukal do kraje. Kamkoli se podíval, viděl Persii. On to byl sice tamhle od těch hor Irák a z pouště ten cíp, běložlutý, to je kus Íránu, a i když Alibaba viděl Írán a Irák, myslil Persii. Protože odkud přijel a kam se teď vrací s dřívím, tam byl ještě kousek staré Persie, bez silnic, bez nafty, bez hotelů a turistů.

Tohle dělával Alibaba vždycky, když se mu zrovna nechtělo moc domů. Seděl a koukal a přemýšlel. Obyčejně si zapálil cigaretu, pomalu ji vykouřil, pak se ještě jednou pořádně rozhlédl, vykopl kameny pod koly, naskočil do džípu, nechal jej rozjet z kopce, pak zařadil rychlost a znáte to přece, rozjel se do všedního dne.

Zahodil oharek. Pozoroval, jak modrý kouř se zatočil do klubíčka, jak zbělel a táhl se po písku. Papír na oharku zažhnul a poslední obláček kouře se utrhl rovnou k nebi. Alibaba jej sledoval očima.

Jen trochu zvedl zrak, jen co pozadím se obláčku stala poušť hluboko dole pod horou. Alibaba zapomněl na obláček a začal pozorovat mrak prachu, který se značnou rychlostí pohyboval po poušti směrem k hoře.

První myšlenka byla koně! Jezdci na koních!

Ale na to je to mračno prachu příliš rychlé. A příliš dlouhé. V nerovném terénu pouště mrak prachu chvílemi mizel mezi dunami jako loďky mezi vlnami a teď, jak se nejbližší část mraku vyhoupla do slunce, něco se zablýsklo bleděmodře, a teď zase růžově.

Automobily!

Ano, mnoho aut, tři, šest, devět, je jich hodně přes dvacet a ten první je bílý s růžovou střechou.

První již je pod horou, Alibaba sotva na něj vidí, za ním jeden jako druhý, jen barvy jiné, konce to nebere. Cadillaky!

Mračno prachu a v něm mračno cadillaků a všechno musí projet tudy kolem Alibaby. Cadillac, to Alibaba dobře ví, cadillac je nejdražší automobil. Na cadillaka se poctivě vydělat dneska nedá. Z toho nemůže koukat nic dobrého!

Alibaba zajel s džípem hlouběji do lesa. Vrátil se ke skále. Cadillaky dole už najížděli na cestu necestu k temeni hory. Než se Alibaba vyšplhal na vysoký strom, než si našel větev, která ho kryla před pohledem zespoda.

Alibaba byl zvědavý muž. Uvážil, že nic neriskuje, protože nic nemá. Že riskuje život? Proč zrovna on a zrovna teď? Tu ten strom, uvažoval Alibaba, má husté větve a stojí přímo u skály. Uvážil a vylezl na něj. Jen se usadil na větvi, která jej pořádně kryla, uslyšel vzlykání motorů a troubení a křik řidičů.

Už tu byli.

První zastavil rovnou pod stromem a vedle něj druhý, a třetí, zajížděli, kam se dalo. Mezi stromy, rigol nerigol, jednačtyřicet jich Alibaba napočítal.

Jen bouchání dveří vozů nebralo konce. Do toho se chlapi smáli, křičeli na sebe, kdo koho kde předhonil, a jak se přitom poplácávali po ramenou, prach se z nich zvedal. Byli skoro stejně oblečení. Úzké bavlněné kalhoty a černé kožené bundy. Těla jako sochy, snědé obličeje, které více zářily zdravím než inteligencí.

Ten z toho bílého cadillaku jediný byl oblečený jako do Bagdadu: bílý oblek z italského hedvábí, růžovou košili s blankytně modrou kravatou a do týla posazené panama. Stál pravou nohou na pařezu a opíral se loktem pravé paže o koleno. Kouřil. Levou ruku měl svisle podle těla a něco v ní držel. Když se Alibaba nahnul, aby lépe viděl, všiml si, že je to samopal.

Muž zahodil cigaretu a postoupil o krok.

„Všichni?“ zeptal se pevným hlasem.

Jeden z nich je chvilku počítal a pak řekl: „Všichni, šéfe.“

„Budeme vykládat,“ řekl muž se samopalem.

Každý z řidičů šel ke svému vozu a otevřel kufr. Všechny byly plné beden, bedýnek, bedýnčíček. Pomáhali jeden druhému a snášeli břemena pod strom, ze kterého Alibaba všechno pozoroval.

Mezitím muž se samopalem obešel strom a zašel do houští. Alibaba si všiml, že je tam vlastně stezička, velice obratně zakrytá. Muž po ní šel až ke skále, která se pnula k nebi, rozhlédl se několikrát.

Pak přiložil tvář těsně k hornině, jako by chtěl někomu něco pošeptat.

Alibaba napjal uši.

Muž odkašlal, chvíli otálel, ale pak řekl rychle, energickým polohlasem: „Sezame, otevři!“

Alibaba měl co dělat, aby leknutím nespadl na panama muže se samopalem, neboť skála se opravdu otevřela.

Muž zavolal: „Jeden po druhém, a rychle!“

Vcházeli do skály a nosili náklad. Muž stál u vchodu, samopal ledabyle pověšený na rameni a od každého, který vstupoval, vybral modrý lístek. Když bylo všechno uloženo, spočítal lístky a poslední vešel. Skála se za ním zavřela.

Alibaba si to všechno nemohl srovnat v hlavě. Teď je pod ním jednačtyřicet cadillaků, co kdyby rychle slezl a nasedl do… Pitomče, řekl si v duchu, chytli by tě a zabili. Tak seděl a čekal, co bude.

Zaslechl halas hlasů z nitra skály, ale nic nerozuměl. Najednou se skála otevřela a první se objevil muž se samopalem. Postavil se u vchodu a počítal vycházející. Když si byl jist, že opravdu všichni vyšli, spokojeně poplácal skálu a pak řekl: „Sezame, zavři!“ A skála se zavřela.

Muž pečlivě upravil stezičku do nenápadnosti, hodil samopal do vozu, zasedl, přibouchl dveře, nastartoval, dupl na plyn a odpíchl se jako náhle probuzený zajíc, který také protáčí zadní běhy, než pořádně zabere. Měl sotva čas vykřiknout: „Směr Basra!“

A za ním, jak naučené opice, vyjížděli ostatní, motory řvaly, chlapi troubili, aby zvýšili lesk paniky, a za chvilku je bylo slyšet zezdola, tam, kde začínala poušť a kde už se objevil vůdcův cadillac.

Alibaba seděl na větvi a čekal, až uvidí všech jednačtyřicet vozidel ujíždět jedním směrem.

Než je měl v dohledu a než je spočítal, les ztichl, prach se váhavě usadil po listech a jehličí.

Alibaba se spustil z větve dolů. Poslouchal chvilku. Nikde nic. Našel stezičku, došel ke skále, a aby nic nevynechal, odkašlal.

Pak pevným hlasem řekl: „Sezame, otevři!“

Skála se otevřela, Alibaba vstoupil, skála srostla bez jizvy. Stál v obrovském prostoru, který neměl strop. Skála byla dutá jehla, jako vnitřek továrního komínu. Obřího komínu obří továrny. Otevřeným stropem padalo světlo na spousty předmětů a zboží, ve kterých, když se rozkoukal, Alibaba začal poznávat nejrozmanitější výrobky lidských rukou. Byly tu křišťálové lustry, benátská zrcadla, ale také ledničky a televizní přijímače, hromada rubínů, broušených i nebroušených, pruty zlata, cihly stříbra, ale také traktory, pásové traktory, buldozery, součástky vrtaček k těžbě nafty, potrubí různých světlostí, dva sudy perel různých velikostí, pět sudů rakouských zlatých dvacetikorun, porcelán, koberce a ještě víc koberců. Alibaba měl pocit, že chvilku prochází uměleckoprůmyslovou výstavou, chvilku starožitnictvím, ale čím hlouběji postupoval, tím více si připadal na hospodářsko-průmyslové vstavě kombinované s ukázkami posledních výstřelků, respektive výstřelů vojenské techniky.

Dutá jehla vedla nejen nahoru k nebi, ale zdálo se, že vede i do středu země. Mírnou serpentinou sestupoval Alibaba dolů do temnější a hustší tlačenice bagrů, podvozků a lafet, zahlédl tanky, náklaďáky ještě v bednách, mumie a poklady egyptských hrobů, leč také letadla a tuhle právě před ním jsou rakety.

Rozhodl se, že dál již nepůjde, tohle přece stačí. Je to patrně tajná skrýš mnoha generací lupičů, tak uvažoval, od těch starých romantiků až po ty dnešní v cadillacích.

„Ještě se podíváme, co sem dnes přinesli,“ usmyslil si.

Ananas a banány podle nálepek na čerstvých bednách a bedýnkách. Vypáčil ananas zlatým pohrabáčem posázeným rubíny, perlami v platinovém držadle a vypadly ruční granáty. Banány byl dynamit nebo ekrazit či krakatit nebo co. Ani ho to nepřekvapilo.

Nedíval se dál. Vysypal ze dvou soudků šperkovou směs a naplnil je zlatými mincemi. Došoupal je ke vchodu. „Sezame, otevři!“

Připravil si je na stezičce, skála srostla jakoby nic, přicouval s džípem, skryl soudky pod dřívím, nakopl džíp a jel domů.

Alibabová nejdřív nevěděla, co si myslit. Pomohla mu dovalit soudky z garáže do chalupy.

„Kde je kluk?“

„Dnes je kino.“

„To se hodí. Než rozsvítíš, zacloň okénko. Až uvidíš, co uvidíš, hlavně neřvi!“

Jen se zajíkla. Ponořila obě dlaně do soudku a nechala zlato prokluzovat mezi prsty. Pak jí vyhrkly slzy a přidusily hlas: „Ty jsi kradl!“

Alibaba ji pozoroval, jak se třásla strachy o jeho poctivost, a usmíval se.

„Jestli vzít lupičům lup znamená krást, tak jsem ovšem zloděj. Ale pro všechny případy to zakopu a klukovi ani muk.“

Nejdříve jí musel všechno popsat a vypovědět, aby se uklidnila. Když mu byla jeho počínání schválila, když se rozesmála při pomyšlení, že bída má odzvoníno, napadlo ji, že se to musí spočítat, aby věděli, kolik vlastně mají.

„Jako by na tom záleželo. Až dojdou, jestli vůbec dojdou, půjdu tam a naberu si třeba ještě víc!“

„Pro pořádek!“ a začala stavět zlaté sloupky.

„Jedenáctkrát jedenáct let, kdybys živa byla, takhle to nespočítáš, ženská nerozumná.“

Napadlo ji dále, že by to mohla změřit mírkou na obilí. A tu má právě švagrová, Kasimova žena Fatima.

„To tak! Fatimě jenom mukni a ví to celý Blízký východ!“ křičel za ní Alibaba.

Fatimě bylo divné, co ta chudinka může vůbec mírkou měřit?

„Velkou mírku, malou mírku?“ ptala se.

„Na čočku.“

To zrovna, pomyslila si za svou suchochlebovou tváří a šla pro mírku. Namázla dno trochou smoly, uvidíme, co se tam přilepí. Mě neoblafneš, říkala si v duchu, když dávala mírku Alibabové.

Už byla úplná tma, když Alibabová vracela mírku, takže Fatima mohla než hmatem se přesvědčit, že ve smůle na dně se něco přichytilo. Něco okrouhlého, hladkého, studeného.

„Děkuju a dobrou noc!“

„Dobrou…“ a běžela do kuchyně ke světlu.

Byl to zlaťák. Je podivné, jak zlaťák vypadá docela jinak, když patří někomu jinému, a jak naopak se tváří dobrácky a mile, když patří dlani, na které si hoví.

Zlaťák!

Panovník, kterého neznala, díval se na ni z mince zcela bez zájmu. Civěl hrdě před sebe a bylo mu jedno, kdo se na něj dívá. Oč jinak by se tvářil, kdyby patřil Fatimě! Byl by to příjemný fešák, urozený přítel a vlídný kamarád. Takový je rozdíl mezi mít a nemít, pomyslila si Fatima a praštila s mincí o zem.

Uslyšela kroky. Zvedla peníz a schovala v pěsti.

Kasim se vracel z bazaru.

„Výtečný obchod, Fatimo, celý den od rána dveře se netrhly.“

Zlaťák!

Tak tohle měřili u Alibabů – to je ta čočka!

„To byl dnes fofr,“ pravil Kasim a sedal za stůl. „Jako by ti lidé těm piastrům nevěřili.“

Hodila před něj minci. Vzal ji a začal si ji prohlížet. Mezi palcem a ukazováčkem měřil její tloušťku, pak potěžkával, z dlaně do dlaně přehazoval, vstal a popošel k Fatimě.

„Kolik bys tak za ni dal?“ zeptala se.

„Za dvě stě padesát je zadarmo, to mám spočítané.“

„Ty peníze počítáš, a tvůj bratr tyhle zlaťáky měří mírkou na obilí.“ Jedním dechem mu všechno vypověděla.

Seděl u stolu, hlavu opřenou oběma rukama, jen chvilkami doplňoval její výklad. „Ten všivák, všivák!“

Celou noc zíral do tmy, ve zpocené dlani se mu pekl zlaťák. Čekal na úsvit.

Alibaba se těžko probouzel a trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že Dutá jehla, která se nad ním tyčí, není skála, ale jeho bratr Kasim. Posadil se na posteli, spustil nohy na zem a povídá odevzdaně: „Už jsi u mě léta nebyl, a dnes tak časně. Copak chceš?“

Začal se oblékat. Kasim s rozkročenýma nohama stál nad ním, překážel a neuhnul, jen pravicí vyhazoval zlaťák a zase chytal.

Alibaba se umyl, oblékl, chytil zlaťák, když byl v letu, postavil se těsně ke Kasimovi, divže mu nosem o nos nesmýkl a cedil skrz nažloutlé zuby: „Když víš A, bratře, měl bys vědět také B. Posaď se, stojíš tu, jako bys čekal na vlak!“

Kasim si sedl na postel, Alibaba proti němu na bobek a pokračoval: „Takových kulatých žlutých mám dva soudky. Dá ti rozum, že jsem je tu nikde neukradl, protože tolik tu nikdo v okolí nemá, ani ty ne. Také ti dá rozum, že jsem je nevydělal, za tolik dříví v lesích u nás není. Z toho vyplývá, že jsem to skoro všechno zakopal, protože bych nemohl vysvětlit, odkud ty peníze mám. A teď jsi tu ty. Kolik chceš za mlčení? Jsme bratři, kašleš na mě, to je tvoje věc, já tě nemám rád, to je moje věc. Dal bych ti polovinu. Můžeme to vykopat, znovu změřit a rozdělíme to.“

„Já to chci všechno.“ Kasim byl stručný.

„Jinak mě zabiješ?“

„Jinak tě udám.“

„To ti to pak úřady všechno vezmou a nebudeš mít nic.“

„Ty ale také ne a budeš zavřený, možná dokonce popravený.“

„Zavřít můžou, pustit musej! Já vím, kde je toho tisíckrát víc, nekonečně víc, města bys za to postavil a ještě byl boháč.“

Kdyby byl Kasim neseděl, byl by teď zavrávoral.

„Ukážu ti cestu, poradím i heslo a naber si, co chceš. Ale mě nech na pokoji, platí?“

Kasim byl nedůvěřivý, ale zato nebyl hlava otevřená, takže Alibaba mu musel všechno zdlouha vysvětlovat, kudy k lesu, do kterého vrchu, u které skály jaký strom, a když mu svěřil heslo, Kasim se několikrát ptal, proč je to Sezame, a co má rostlina co dělat s otevíráním skály.

„Inu, ber, nebo neber,“ pravil Alibaba, „anebo nech, jak to je.“

Kasim celý den dával do pořádku kdejakou bednu a nakládal si je na dvoutunku. Všechno si náležitě připravil, olej dolil, gumy přifoukl, a ještě se ani nerozbřesklo, vymotával dvoutunku ze zašmodrchaných uliček městečka k jihu podle vyschlého koryta potoka. Na dvoutunce poskakovaly prázdné bedny, sudy a soudky, jak to Kasim bral rovnou vyschlým řečištěm, aby si nadjel.

Kolem poledne, místo aby si odpočinul a dovolil dvoutunce, aby trochu vychladla, přišla na něj obzvláštní chamtivost. Hnal vůz do strmého kopce tak dlouho, až se mu chladič vyvařil. Kasim byl nemilosrdný. Nastartoval a jel dál. Ne daleko, jen kousek, protože vylil ložisko.

Vzal si prázdný pytel a stoupal pěšky až na temeno hory. Stál pod Dutou jehlou, všechno přesně jak mu to Alibaba popsal. Našel stezičku, došel ke skále.

„Sezame, otevři!“

Kasim vešel, skála za ním zapadla. Když přivykl světlu shora, dal se do prohlídky. Funěl při tom, vykřikoval překvapeně jujda!, no todle!, potěžkával a hned přepočítával podle oficiálního kurzu, hned podle černé burzy. Usnesl se, že nejlehčí z pokladů by mohly být perly. Naplnil pytel i kapsy. Teď domů, koupit desetitunku, bedny, a jak tak stojí u dveří, aby dal povel k otevření, nemůže si vzpomenout, komu ten povel má dát.

Nějaká rostlina to byla…

„Sasanko, otevři!“

Nic.

„Kosatče, otevři!“

Zase nic. Že by to nebyla ozdobná květina?

„Mrkev, otevři? Celere! Kapusto, kapustičko, otevři, prosím tě!“

Běhal mezi poklady sem a tam. Proč jsem si to nezapsal! Ten všivák si to pamatuje, a já ne! To na mě nalíčil!

„Tamaryšku, otevírej!“ Upadl a převrhl na sebe putýnku diamantů. Dva veliké spolkl, bůhvíproč, zakuckal se. „Bylinky, dělejte, já se tu bojím, otevři, akáte, kamélie, řeřicho! Ty pitomá fuchsie, kde se couráš? Otevírejte, houby, vy prašivky…“ Náhle zmlkl.

Venku před skálou někdo mluvil. Teď je slyšet kroky. Nyní energický hlas: „Sezame, otevři!“

Kasim uskočil do temného kouta.

V průlomu sluncem přesvětleném stál muž, dnes v bleděmodrých hedvábných šatech, s bílou kravatkou v rozepnutém límečku růžovoučké košilky. Přes ruku ledabyle pověšený samopal.

Kasima nemohl vidět, ten stál ve stínu, ale na překocenou putýnku briliantů dopadalo šikmé světlo a tančilo po ní studenými plameny.

„Máme tu hosta,“ pravil muž klidně. „Připravíme slavnostní uvítání,“ pokračoval věcně a dodal trochu zvýšeným hlasem: „Salam! Račte se nám ukázat!“

Kasima ani nenapadlo hrát si na hosta. Byl odhodlán stát ve tmě a nehýbat se třeba rok. Jenže jeden diamant mu zaskočil a teď hrozil kašlem. Kasim zdržoval nutkání ke kašli. Rychle polykal sliny, pak zkusil nedýchat. Skučelo mu v hrtanu, plíce hrozily prasknutím, vzpomněl si na boha. Chtěl oslovit Alláha, ale to „A“ ho zradilo.

Pustilo kašel ven a teď se vnitřek Duté jehly ozýval kašlem, který Kasimem lomcoval víc a víc. Kdyby byl mohl mluvit, byl by si snad něco vymyslel, ale v záchvatu mohl jen posunky nezávazně posunkovat a otáčeje se na všechny strany couval, kráčel těsně kolem muže se samopalem, který se smál africkým chrupem. Vykašlal se po pěšince ven, a teď teprve si připomněl všechno, co mu Alibaba včera popsal. Kam se podíval, viděl chlapy v úzkých bavlněných kalhotách a v zaprášených černých kožených bundách. A smáli se.

Kasim by to rád všechno obrátil v legraci, ale ti hoši drží každý v ruce kus železa, placatého železa s dírkou, ten jeden zvedá ruku a Kasima něco strašlivě uhodilo do ramene. Kasim utíká a takhle jej na dálku bijí neviditelnými klacky na každém kroku. Do ramenou, do paží a stehen, sráží ho na kolena, ale Kasim se zvedá, dva kroky od něho je silný strom, jeden krok, druhý… několikrát ho uhodili všude. Všude, kde ještě před chvilkou byl živý.

Muž se samopalem sedl na bobek a Kasima si pozorně prohlížel.

„Obrátit.“

Šest párů ochotných paží provedlo.

„Znáte ho někdo?“

Nikdo ho neznal. Rozběhli se po lese a za chvilku volali ze severního svahu, že našli náklaďák. Bez čísla. Bez papírů.

„Podle beden chtěl pobrat víc. Jenže se mu sepsul vůz.“

„Musel znát heslo.“

„Shora se tam nikdo nedostane, to je pravda.“

„Helikoptérou.“

„On sotva. Ale dobře, že o tom mluvíš. Budeme to muset zakamuflovat.“

„A co když byli dva? Jeden znal heslo, ale odešel pro lepší auto. Tenhle tu čekal a zatím vybíral, co odvezou. A heslo neznal.“

„To bude ještě jedna střílečka, šéfe! Napínavá, potmě!“

„Nebude. Složte rychle, co jsme přivezli, každý se hlásí dvakrát u vchodu, rozumíme? Khassum a Omar projdou všechny prostory. Kdyby někoho našli, přivést ke mně. Hassane, ty se vyznáš se šavlí.“

„A jako, šéfe, proč?“

„Tam dole jsou staré beduínské šavle, vyber si ostrou a přepul našeho hosta.“

„Jedním švihem…“

„…jednu půli pověsíme na vchod zvenčí. Pro případ, že ten druhý by znal heslo. Druhou půli pověsíme nápadně uvnitř, pro případ, že zná jinou cestu než vchod. Ono mu to dokápne.“

„Že by mě těšilo tnout do mrtvého…“

„Nic lepšího zatím není.“

Za půl hodiny bylo všechno vykonáno. Muž se samopalem pro pořádek přepočítal spolupracovníky a pak řekl: „První pojede Hassan. Malá světla, ostatní bez světel. Bez troubení, bez rádia.“

Cadillaky se rozjely s důstojností hodnou každé správní rady.

Slunce se zrovna chystalo vyhoupnout nad obzor, když u Alibabů někdo zoufale zabouchal na dveře. Alibaba otevřel, a proti němu stála Fatima. Uplakaná, rozcuchaná, dopotácela se dovnitř.

„Zavři,“ sípala, „ať nás nikdo neslyší.“

A zase se dala do pláče a přitom vyprávěla, jak Kasim včera odjel s dvoutunkou, že se večer vrátí. Čekala ho za tmy, ale když se do půlnoci neukázal, běžela mu naproti. Nikde ani stopy.

„Já se o něj bojím,“ šeptala do usedavého pláče.

„To nic nemusí znamenat,“ konejšil ji Alibaba, ale sám se už rychle oblékal: „Píchnul. Nebo poloosa, znáš to, stará rachota je ta dvoutunka. Kouknu se po něm.“

Sám tomu nevěřil. Vzal hever, nakopl džíp a ujížděl k horám ranním chládkem.

To už bylo slunce vysoko a parno jak v pekle, když šplhal džípem k Duté jehle a najednou mu padl do oka Kasimův náklaďák. Opatrně prohledal okolí, a když nic nenašel, stoupal pěšky dál. Nahoře před skálou plno stop po cadillacích a blíže stromu černá vyschlá kaluž jako po oleji.

Jak to ale, že je plná much?

Protože na tom místě Hassan švihl damascenskou šavlí. To Alibaba ovšem netušil. Všechno pochopil, když na skále spatřil polovinu něčeho, co zaživa býval jeho bratr.

„Sezame, otevři.“

Když vešel, spatřil druhou půli hrozného překvapení.

Popadl koberec a zabalil do něj Kasima. Naložil na džíp, obložil dřívím a jel domů, domů, protože teď teprve ho popadla opravdická hrůza.

Když doma couval do kůlničky, vyběhla od Kasimů zděšená Morgiana a za ní Fatima. Morgiana sloužila od dětství u Kasimů a muž neznal muže, který se na ni nepodíval se zalíbením, a byly i takové ženy, které přiznaly, že Morgiana je krásná. A k tomu byla chytrá jako četník z Bagdadu.

Alibaba je všechny odvedl dovnitř, usedl za stůl a chvilku přemýšlel, jak začít.

Z Fatimy vyrazil pramen slz a pravila: „Kasim je mrtev. Vidím to na tobě, bratře. Je to však jen a jen jeho vina,“ utřela si oči a byla od té chvíle klidná a smířená.

„A abychom na jeho vinu nedopláceli my všichni, dobře mě poslouchejte! Kasima musíme pochovat, jako by zemřel smrtí přirozenou.“

„Na srdce. Pil moc černé kávy, každý to ví,“ navrhla Fatima.

„Třeba. To musíš zařídit ty, Morgiano,“ a vzal ji za bradu.

„Dám ho sešít, nejdříve, aby ho sousedi mohli vidět. Musí pár dní stonat…“

„…ale ne moc dlouho, jsou parna!“ upozornila Alibabová.

„…počítám dva dni. A pak nějaké ty plačky, snad hudbu.“

„…rádio z Káhiry, vysílají rovnou z mešity a on si to dával,“ uzavřela Fatima.

Morgiana se vypravila za starým příštipkářem Babou Mustafou. Než začala vyjednávat, dala mu do dlaně zlaťák. Dědek mrkl na minci: „To bude něco proti víře a svědomí, že ano? Tohle je jenom za víru.“

Morgiana přidala ještě jeden.

„Za svědomí. A teď ještě za práci.“

„Až ji odevzdáš.“

„Chytrá, chytrá!“ liboval si dědek. „A co to má být?“

„Vezměte si šídlo, dratve a smůlu a pojďte!“

Když došli do druhé třetiny cesty, Morgiana zavázala Mustafovi oči šátkem, párkrát jím otočila, obešla pumpu a zavedla ho k Fatimě. Odvázali mu šátek z očí a ukázali mu úkol.

Drbal se za uchem, obcházel nezvyklou zakázku.

„Děti moje,“ prohlásil, „to bude chvilku trvat. Někdo musí skočit pro pivo.“

Morgianě se to hodilo. Šla se džbánem, a než jí natočili míru, zaskočila do lékárny pro léky. Kdo prý je u nich nemocný?

„Náš pán, Kasim. U srdce ho to draplo, co na to máte?“

Měli spoustu věcí, samozřejmě, orálně třeba Cordial Medoc.

Vzala láhev. Šla pro džbán, s lahví a džbánem domů.

Tohle vykonala několikrát, protože Baba Mustafa musel zapíjet hnus a Alibaba objevil, že Cordial Medoc je dobrý lék i pro zdravé.

Svítalo, když Morgiana uložila Mustafu na lože, které měl v krámě rovnou za verpánkem. Ani mu nemusela oči zavazovat. Třetí zlaťák za práci mu dala do ruky. Morgiana byla chytrá, krásná, ale i poctivá.

Druhého dne jí v lékárně ještě dvakrát prodali něco, co prý určitě pomůže, a po poledni se od Kasimů ozvalo první smuteční zařičení.

Do večera byl dům plný, jediná, která neplakala, ani nebrečela, ani neskučela, ani nevyla, byla Fatima. Neměla čas, dělala v kuchyni chlebíčky a Morgiana je roznášela.

Pak chudý imám nad hrobem pochválil nebožtíka, Mohameda a nejvíc Alláha.

A dny ubíhaly, za nějakou dobu se Alibabovi přestěhovali ke Kasimům a Alibaba se oženil s Fatimou. U mohamedánů se to dá uskutečnit, takže nikomu nebylo nic nápadné.

V Basře, v domě, který z malé uličky vypadal docela nenápadně, ale za vysokou zdí, v zahradě, prozrazoval svůj starý a vznešený původ, bylo plno lidí. Stáli po schodišti, v zahradě, pod světlem olejových arabských lucerniček, v temných koutech, u dveří, za dveřmi, v přístěnku, všude. Všichni byli v arabských burnusech, s turbany na hlavě, opásáni šerpami, za kterými se leskly starobylé zbraně.

Před hlavním vchodem do zahrady stál hlouček šejků. Byli oblečeni ze všech nejlépe. Nejbohatšeji a nejarabštěji. Kouřili cigarety a srkali kávu.

Kouřili, podle vůně americké cigarety, ty s velbloudem.

Srkali nescafé.

„Je tu celý syndikát,“ pravil jeden z šejků, „to jsem nečekal.“

„Dnešní usnesení není jen tak na rok. To je na dvacet let.“

„Nejméně. Proto se divím, že tu není Ali ben Abdull.“

„Volal dnes ráno z New Yorku. Vyletěl teď před hodinou.“ Šejk odhrnul široký rukáv burnusu a podíval se na hodinky. „Zítra v poledne tu může být.“

„To stihne. Není tu ani zapotřebí, ale starý pán má rád rodinu pohromadě. Jak dlouho, myslíš, bratře, tu budeme ještě stát?“

„Nechme mu čas, ne?“

„Že mi je v tom burnusu vedro. Už jsem tomu odvyk.“

Šejk, který takto mluvil, poodhrnul burnus, pošoupl turban do týla.

„Připadám si tu jako statista v Hollywoodu,“ zasmál se a podkasal se. Jak se přiblížil ke světlu, vyšlo najevo, že je to muž, kterého známe. Muž v růžové košilce, muž se samopalem.

A ti dva ve stínu u dveří, jak k němu přistoupili, to jsou Omar a Hassan, který se vyzná se šavlí.

A kdyby byl čas a mohli jsme se rozkoukat, našli bychom všech čtyřicet jezdců z cadillaku, ovšem ne v modrých úzkých kalhotách, ale v lidových krojích.

Hassan se naklonil k rozepnutému šejkovi: „Praděd zrovna přijel!“

Nastal šum a skupiny se rozestoupily. Vrata se rychle otevřela a do zahrady vklouzli dva Arabové a mezi nimi se prokulil nesmírně tlustý stařec. Šel rovnou do domu, do velikého pokoje s chladnou mramorovou podlahou. Více se svalil, než usedl na zem na koberec. Ani se nenamáhal šoupnout nohy pod břicho a sedět podle ritu. Zahodil turban za sebe, odfoukl a pravil vysokým hlasem: „A to hlásí Káhira, že budou ještě větší vedra! Komu je vedro, dolů s tím!“ Pokynul na dva šejky a ti přiběhli, aby mu přes hlavu stáhli bohatě zdobený a zlatem těžký šat.

Stařec si liboval. Mezitím celá místnost se prosvětlila. Bílým spodním prádlem vůdců syndikátu. Dva otroci či tajemníci umístili stříbrnou terinu plnou ledu na dosah všem, rozdělili sklenice, naplnili do půlky lihovinou, kterou Alláh zakázal, a dolili šumivou sodovkou, aby Alláh odpustil.

Náš muž se samopalem seděl vedle tlustého starce.

„Četl jsem, Kogio Hussejne, všech šest mých žen, mí bratři též,“ obrátil se k němu vlídně tlustý stařec. „Domnívám se, že Alláh nám požehná.“

Kogia Hussejn povstal a uklonil se.

„Jako šíp vystřelený rukou lovcovou do srdce štvané laně působí bolest cíli zasaženému a slast vyvolává paži, jež…“

„…tětivu napjala atd. atd. Budeme muset ty formulky také změnit!“ prohlásil tlustý stařec. „Tajemníku! Al Gossarah! Poznamenej si to, zdržuje to schůze, je to zastaralé! Náš Hussejn, můj Hussejn, kdo by to byl do tebe řekl, když jsme tě posílali do Harvardu, chlapče, že se tam takhle vyklubeš. Bratři moji! To je velká věc, kterou Kogia vypracoval! Veliká! To zreorganizuje syndikát, a to zmate všechny policejní organizace, které po staletí si osvojovaly způsob činnosti a metody naší bandy, tenkrát bandy, dnes syndikátu. Že ano, Kogio?“

„Jinak ani nemůže být. Po posledním případu…“

„Nejmenovat, nejmenovat, všichni víme!“ volal tlusťoch.

„…který skoncuji nekompromisně, se jeví, že šperky, brilianty, lustry, zrcadla, koberce, to vše je veteš. Lidi to nechtějí. Heroin a návykové alkaloidy, no, prosím. Ale proč se tím zdržovat? To můžeme nechat na hlavě Lucky Lucianovi, ať se o to pere se členy papežské šlechty, když ho to bude ještě pár let bavit. Naše budoucnost je tam, kde je nafta! A my víme, kde je. Tam, kde to nikdo neví, tam, kde půda je zadarmo. Začnu hromaděním materiálu. Budeme realizovat zlato, ne šperky, průmyslové drahokamy, ne šperky, řadu věcí na úplatky, hledání spojenců, o tom o všem rozhodne syndikát ve svých úsecích. Komu je Blízký východ blíž? Nám? Nebo jim?“

Dále už nemusel nic říkat, chytrý Kogia Hussejn.

Krátkýma ručkama utišil tlustý stařec arabský halas: „Jdi, nezdržuj se, Hussejne. Máme tu s bratřími probrat ještě řadu věcí. Kdy přiletí Ali ben Abdull?“

„Zítra, telefonoval.“

„Dost času. Potřebujeme ho na Saúdskou Arábii. Tu máme na pořadí zítra večer. Vezmi si lidi ze svého úseku a můžeš začít. Zprávy dáš?“

„Jakmile budou stát za to. Jednu věc, strýce.“

„Honem.“

„Že jsme si nepřipili!“

Stařec bez řečí sáhl za sebe a hodil po Hussejnovi láhev. Hussejn ji se smíchem chytil: „Máme někde cisternu?“

„Máme někde cisternu?“ ptal se stařec tajemníka.

Ten jen chvilku přemýšlel a pak ze sebe sypal: „Máme celkem devět na motorovém podvozku a sto šest na železničním.“

„Na motorovém.“

„Všech šest na coca-colu.“

„Hm. Ale můžeme o ni přijít, šlo by to?“

„Máme k tobě důvěru a jsme pojištění! Salam, salam!“

Ještě třináct se jich zvedlo a odešlo za Hussejnem.

Asi za hodinu nad Basrou u silnice, pod modrou a zelenou neonkou, která svítila do tmy dvě slova ALLADINOVA LAMPA, zaparkovalo čtrnáct cadillaku. Dvacet šest řidičů od dvaceti šesti cadillaku, které tam ve světle neonky měnily barvy, sedělo u dlouhého pultu a všichni otočili hlavy ke dveřím, když vcházelo čtrnáct řidičů dalších cadillaku.

Nic dohromady neřekli, vstali a všichni vešli do zadní místnosti, kde se rozsadili, jak to šlo.

Hussejn se usmíval. Pak řekl: „Krátce a dobře, návrh prošel beze změn. Až bude víc času, řekneme si to podrobně. Teď bude moc práce. Pokud mi paměť slouží, jeden z vás jezdil s cisternou.“

Ten, který mu seděl po pravici, zvedl hlavu.

„Dva roky. Proč?“

„Pojedeš do Basry a dostaneš naši cisternu. V našich dílnách ti ji předělají tak, aby vypadala stejně, ale aby se do ní vešlo čtyřicet lidí, dva koně, a kdyby to šlo, automobil. Co říkáš?“

„Kdyby to mohla být na coca-colu, tam se vejde Cařihrad.“

„To bude ona. Dáš do ní dva koně, svůj vůz a pojedeš za námi ke skále. Je dost času, nepospíchej a jeď tak, abys jel hlavně v noci. U žádného karavanseraje nezastavíš. Spíš a vaříš si venku.“

„Rekreace.“

„Asi tak. My všichni jedeme ke skále. Jedem po jednom! Po jednom! Opakujte to!“

Opakovali doslova.

„Jeďte tak, aby vás nikdy nebyla šňůra. Abyste nikdy nezvedli mrak prachu. Nechte vozy někde v úkrytu, čtyři i pět a jedním vozem jeďte někam se vyspat a najíst. Kdo má cadillac, netrampuje, pamatujte si to. Nepije se alkohol, nemiluje se! Služba je služba! A kde je vůbec majitel?“

„To patří mému bratru,“ ozval se Hassan, „to je oukej!“

„Jen aby! Hassane, rozděl je do skupin a vyjeď za mnou. Jedu obvyklou cestou, dohoníš mě. Oni ať jedou křížem krážem! Čao-u!“

K ránu Hassan Hussejna dohonil.

Před polednem stoupali již strmou cestou k temeni hory. Hussejn zajel svým vozem do houští a kousek nad ním ukryl vůz Hassan. Stoupali pěšky, tiše, ve střehu.

Před skálou byla suchá tráva. Zdála se jim trochu víc udupaná, než by měla být. Pokročili stezičkou ke skále a podívali se na sebe. Na skálu přece pověsili pro výstrahu půlku mrtvoly, a teď tu neviselo zhola nic! Vešli do skály. Po druhé půlce ani stopy.

Aniž si slovo řekli, oběhli všechny prostory, až ke dnu. Nikdo. Nahoře, v neschůdné výši, modré nebe.

„Museli být dva. Možná že jich bylo víc. A znají heslo. Je to horší, než jsem se obával.“

Došli pro vozy a zajeli do skály. Zahladili stopy, převlékli se do venkovského šatu. Podle seznamů začali třídit zboží.

„Musíme získat místo pro stroje a zbraně. Zbavit se veteše.“

„Naši dědkové to chránili skoro tisíc let a pro nás je to veteš.“

„A není snad?“ smál se Hussejn. „Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“

„Schválně, jestli je to také moje zábava,“ provokoval Hassan.

„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“

„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“

„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“

„Přesně! Já chci rozhodovat!“

„Ale ne o mně!“

„Přesně! Mám hlad.“

Hassan otevřel ledničku v kufru cadillaku. „Mám tu uherák.“

„Mám tu dvanáctku import.“

A tak jedli a pili a pracovali, Hussejn občas obešel skálu a třetího dne, zrovna když uherák končil, přijely první motocykly. Během pěti dní byli všichni pohromadě. Hussejn jim přikázal, aby se převlékli do oděvů, které najdou ve skladišti. Tím se banda změnila v zástup starobylých kupců, imámů, emírů a efendiů. Když je Hussejn poprvé spatřil pohromadě, musel se smát. Rychle však zvážněl a začal: „Bratři moji, stateční bojovníci, Arabové! Zahajuji akci Vetřelec a prosím o vaši pozornost!“

A začal je seznamovat se svým plánem…

………

……

Doslov

Bolestné bachorky a bajky aneb „Deoduši“ Jana Wericha

(František Cinger)

„Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“

„Schválně, jestli je to také moje zábava“ provokoval Hassan.

„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“

„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“

„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“

„Přesně! Já chci rozhodovat!“

Jan Werich: Alibaba a čtyřicet loupežníků

Člověk, který otočí poslední stránku pohádek a bajek Jana Wericha napsaných po knize Fimfárum, jež pečlivý editor nazval Deoduši, s podtitulem Dospělé pohádky, možná pomyslí právě na „duši“ moudrého klauna, lidového filozofa, herce, zpěváka, dramatika, principála, manžela i otce, spisovatele.

Třeba zpovzdálí uslyší jeho maličko chraplavý basbaryton, tak důvěrně známý z filmů, z písniček, z prožitého podání Haškova Švejka či právě Fimfára. Nebo se zamyslí nad jeho nelehkým osudem. A snad si položí otázku: Kde se vzala potřeba a schopnost vypovědět podobenstvím tolik o sobě, o době, a hlavně o člověčí povaze? Nakonec ho může zajímat, kdo mu vůbec vyprávěl pohádky, když byl malý.

„Nikdo, alespoň ne ty klasické. Táta mi vyprávěl svoje pohádky. On si vymyslel maličkého človíčka, který se plaví ve skořápce od vlašského ořechu přes oceán. Pádluje sirkou a mluví sprostě. Táta vyprávěl jeho part fistulí a oba jsme se mohli potrhat smíchy…“

Jedináček mezi rozvádějícími se manželi si navykl mluvit s věcmi, které mu nahrazovaly sourozence a vlastně i rodiče, partnery do hry. Proto tolik toužil po kamarádství, jehož se mu vztahem s Jiřím Voskovcem dostalo mírou vrchovatou. Jako desetiletý nakreslil mamince, dnes bychom řekli přímo komiksový výjev.

„Moje milá maminko, Ty mi nevěříš, že Tě mám rád,“ oznamoval text na kartičce. A nakreslený klaun v kabátci s velikými knoflíky k tomu v bublině dodával: „Proč mu to nevěřej? Jen dyby bylo všechno tak jistý, jako je tohle!“ A ještě pod tím klaunem se přidával maličký mamut: „Věřej mu to.“ A do toho z boku, trádá, postava trubače s cylindrem: „Přísahám, že Vás má Jenda moc rád, moc! moc! moc!!!“

Nebo poslal blahopřání k svátku v podobě lodi, na jejíž dvou velkých plachtách bylo: „Vzpomínám na maminku stále a mám ji moc rád a přeji jí k svátku všechno to nejlepší, abys byla zdráva a dlouho živa. A věř mně, že Tě mám moc rád. Jenda.“ A obří ryba pod hladinou k tomu v bublině pravila: „Milostpaní, on je má jistě rád, věřej mu to. Říkám jim to! S úctou Velryba.“ A malá čudla vedle přitakávala: „Jo! Jo! Já to taky říkám!“

Jistě se už tehdy klubal zárodek potřeby vyprávět osobité a dramatické příběhy plné fantazie. S poznáním literatury, zvláště povídek oblíbeného G. R. Chestertona, přibyla touha vytvořit cosi sám – nakonec ta nazvaná Muž, jenž sbíral fotografie rozzuřených se stala základem děje Vest Pocket Revue, základního divadelního kusu dvojice V+W (s premiérou 19. dubna 1927 v Umělecké besedě, dnes pražském Divadle Na Prádle). A doma pak následovalo jedenáct let společné tvorby bez přestávky. Každé historické téma bylo vlastně maličko pohádkové. Bez nadsázky a fantazie by v Osvobozeném divadle vůbec nepromluvili řečtí bohové ani Caesar, Robin Zbojník, Francois Villon ani hrdinové Divoké západu. V městečku Eidamu by se nedalo střílet z děla sýrovými náboji! O anekdotě řeckého dramatika Lukiana využité ve hře Osel a stín nemluvě.

Jak se tedy Jan Werich dostal k vlastní pohádkové tvorbě? Knížku Fimfárum, poeticky ilustrovanou kamarádem Jiřím Trnkou, na něhož dnes důstojně a invenčně navázal Peter Uchnár, věnoval jeho synovi – rovněž Janovi.

„Byly Vánoce a chtěl jsem dát Trnkovým dětem dárek. Lámal jsem si šišku, protože všechno měly. A napadlo mě, že bych jim mohl dát pohádku. Naproti varieté ve Vodičkově ulici byl obchod s malým nahrávacím studiem, kde jste si za pár korun mohl nechat nahrát blahopřání nebo žvatlání dětí na desku. Sednul jsem si tam, na stolek položil hodinky, abych měl trochu kontrolu, a namluvil pohádku O rybáři a jeho ženě. Nosil jsem ji v hlavě už nějakou dobu.

Vylisovali mi desku a poslal jsem ji malému Honzíkovi, kterému jsem byl za kmotra. Za nějaký čas mi Trnka povídá: ‚Nemáš ještě jednu desku?‘ – ‚Nemám,‘ řekl jsem, ‚oni nemůžou vylisovat víc než jeden exemplář.‘ – ‚Víš,‘ povídá Trnka, ‚k nám chodí děti z celých Nuslí si ji poslouchat. Už ji umějí nazpaměť, ale deska je tak ohraná, že jí není rozumět. Těm dětem se to líbí. Napiš nějakou další.‘ – Takhle jsem začal psát pohádky. Když pak knižně vyšly, věnoval jsem je Honzíkovi, protože tomu ta první byla určena. Taky jsem chtěl udělat Trnkovi radost, když je tak krásně ilustroval.“

Díky třídílné Korespondenci Jiřího Voskovce & Jana Wericha víme o obou mnohem víc. I proč se jejich cesty na jaře 1948 rozešly a Voskovec se v roce 1950 vypravil do New Yorku, kde pak žil a pracoval. Kam mu také Werich 20. února 1960 z Velhartic napsal: „Koukni: Mám jakousi smlouvu se speciálním nakladatelstvím. Dělám jim pohádky pro malé děti. Malé! Oni to vydali asi v pěti jazycích. Napadlo mne toto: Přeložil bys do angličtiny jednu? Je to asi deset stránek, pro člověka, který umí řeč a který zná ducha, lépe řečeno jehož duchem je to psáno, by to nebyla velká práce. Ty znáš – pomocí Vicki a Gigi – mentalitu –x, –even, –ght, –ne-agers. A vejš to nesmí sahat…“

Tehdy byl zřejmě přesvědčen, že jsou to pohádky spíš pro malé a dospívající děti.

„Jsou pro chytrý děti. A pro chytrý dospělý. Protože když jsou dospělí chytří, tak se nestydí za to, že je v nich pořád trochu dítěte,“ pravil později. Podle čtenářského ohlasu zjistil, že oslovil daleko širší publikum.

Zpoza Atlantiku mu 5. července 1960 Voskovec psal: „Mám ‚Barku‘ dávno přeloženou. Jen to naklepat na čisto. A sekretářku nemám! A práce plnou prdel. Snad příští týden či dva – až děti budou venku s ženskou – zotročím Christinu (Kristu z myslivny) a nadiktuju jí to…“

A 5. srpna 1960 mu zase Werich odpověděl ze Západního Berlína: „Měli bychom se sejít už sakra. Těžko se mi žije – rozuměj! Nic se mi neděje, a přece je duše nesvobodná – totiž, nemůže se svobodně vyjadřovat, je to, jako když má žít oheň ve vodě, nebo voda v ohni.

Filmuju teď. A budu – respektive pokusím se víc. Divadlo se dělat nedá. Tečka.

Nehorlím, pamatuju na tvou radu. Snažím se mít z toho všeho srandu. Je nás miliony, co se snažíme. Je to jediné, oč se může člověk snažit.

Asi jsem ti chtěl napsat něco konkrétního z pásma bez cenzury – ale zapomněl jsem. Měl jsem ohromně dobrý kuře – půlku – a vůbec nemám náladu na důležitá sdělení. Bude nejlíp, když pudu do biografu…“

Bylo mu ouvej. A je to znát i z jeho báchorek, natož bajek. (V tom roce namluvil na gramofonovou desku O orlech a hovniválech, text vznikal už v 50. letech.) Možná i proto bych celý svazek Dospělých pohádek charakterizoval spíš jako Bolestné báchorky a bajky.

Vezměme si třeba tu Za šťastnou lásku has!, do níž se vešlo hodně z toho, co Werich prožil, co ho bolelo i co miloval. Čím vším se nechal inspirovat?

Začněme tím, že 27. listopadu 1961 zemřel po náporu žloutenky basista Jaroslav Král, muzikant orchestru Karla Vlacha, který ho doprovázel v Divadle ABC a jehož měl Werich hodně rád. (Vzpomínáte? „Páni inženýři“ povídá Jusuf, „jdi vodě mě. Žloutenka je nakažlivá“) Tak moudrý klaun napsal (se znalostí Shakespearových Sonetů) básnickou kondolenci.

Blues za basistu

Karle, vyřiď klukům, jak je mi hrozně líto,

že Jarda už nebude stát za basou

a houpat trupem, točit oči k nebi.

Kdo po něm roztočí tu bednu čtyřhlasou?

Karle, připomeň jim, jak jsme se nasmáli,

když Jarda hrál ten kravál z Winnetky

a houpal trupem, točil oči k nebi.

Znovu ho slyším, slabounce, jako z dáli.

Zmáčkněte pro mě blues a dejte sólo base,

sólíčko, sólko pro Jardu.

A teďka všichni a naplno zase!

Vidíte ho, jak stojí za basou?

A houpá trupem a točí oči k nebi,

roztáčí basu, bednu čtyřhlasou.

Láska byla jedním z velkých Werichových životních i „pohádkových“ témat. Tak ji nechal prožít dvěma basám. Vůbec personifikace mu byla často metodou, jak vypovídat o lidech, přitom s nadsázkou a humorem. Z ničeho se nezfanfrnět. Určitě proto z W. A. Mozarta udělal W. A. Pantátu, co složil kantátu. Jak krásně rytmicky to zni.

„Já vás mám rád už dlouho.“ Velmi, velmi hlubokým hlasem pravil basa.

„Mně jste byl vždycky sympatický, ale od onoho sóla na basu na začátku Kantáty od W. A. Pantáty jsem se do vás zamilovala.“

„To jsem zpíval jen pro vás, drahá.“

„A já vytušila, drahý.“

„Chce se mi radostí kutálet,“ řekl basa.

Dvě basy se do sebe zakoukaly natolik, že si začaly při hraní vypomáhat. Base ženského rodu nešly hluboké tóny, basa „maskulinum“ jí tak z lásky „přihrávala“, jenomže se jednou maličko zapomněly a rozjely se mimo autorovu skladbu. Dirigent byl z toho nešťastný, basisté mu pak s jinými basami dokázali, že napsaný part suverénně ovládají.

„Hrajete oba výborně,“ poznamenal dirigent, muž spravedlivý, „V čem to tedy vězí?“

Usedli a rokovali. Dirigent měl ve stole bílé víno. Potom sluha došel pro dvě láhve.

Werich měl vytříbený vkus pro dobré jídlo a pití. Ale byrokracii, cenzuru a nespravedlnost jídlem nepřemůžeš. Snad že „duši“ bohužel jen načas maličko odlehne.

Načež bylo usneseno, že se svolá tisková konference a tam že se věc vysvětlí tím, že akustika v sále špatně vyhovuje a na příští koncert se přestaví orchestr.

Na tiskovou konferenci přišli sportovní redaktoři. Z kritiků jen ten, který napsal dobrou kritiku, protože na koncert nemohl jít a napsal ji předem. Konference proběhla v přátelském duchu mezi hudebníky a zástupci tisku, věc se vysvětlila a na příští reprízu byli pozváni kritikové ještě jednou. Přišli všichni až na toho, který už jednou nepřišel a dobrou kritiku už napsal.

Kdo si přečte kritiky na hry Divadla ABC, kde Werich v druhé polovině 50. let 20. století exceloval s druhým už partnerem Miroslavem Horníčkem, tak zapláče, s jakým nepochopením se setkávali. Proto ta ironie se „sportovními redaktory“, kteří byli vysláni na tiskovou konferenci „hudebních kritiků“. Někdy musel mít Werich pocit, že o něm píší lidé, co s divadlem nemají a nechtějí mít nic společného. Jak asi přál (nebo záviděl?) filmařům, mezi něž sám patřil, které „jejich“ kritici měli rádi a fandili jim? Takže ironie, další z koření jeho literárního umění.

V hudebním orgánu vyšla úvaha o správnosti či nesprávnosti celostátního vedení symfonických orchestrů. Městská komise pro hudební tělesa mela předběžnou poradu s krajskou správou výroby strunných nástrojů a přizvali dirigenty z rozhlasu.

Ludvík a jeho přítel dostali dovolenou bez udání důvodů a zástupci orchestru je poučili ve smyslu vyhlášky Bbbb/Cccc, že se s nimi počítá až do vyřízení.

„Do vyřízení čeho ale?“

„Tak dost žertů. To se právě uvidí, čeho!“

Satirický šleh na hledání důvodů pro žaloby v procesech z počátku 50. let, na zasedávání kdejakého málo kompetentního, byrokratického orgánu, který se v „jeho“ době vyjadřoval k tomu, co se ho vůbec netýkalo. (Toho orgánu.) A často rozhodoval. Ono se to nakonec nevztahovalo ani nevztahuje pouze na domovinu. Svět blázní jako celek.

Mezitím došlo ke svolání všeobecného zasedání všech hudebních složek jako takových, ke kterému byli přizváni pozorovatelé ligy korepetitorů a rovněž Svazu rytců not.

Ludvík a jeho přítel pozváni nebyli, protože o nich se jednalo.

Seděli v kuchyni u Ludvíků, s hlavami mezi koleny, neboť to jediné zbývá mužům, když se o nich jedná bez nich.

Nekomentoval podobně Jiří Voskovec své vyloučení z Devětsilu za to, že pod uměleckým pseudonymem Petr Dolan hrál ve filmu Karla Antona Pohádka máje?

„Vyloučili mě… Za porušení vkusu a umělecké odpovědnosti. Protože jsem jako herec vystupoval v komerčním kýči… Dělalo se to v mé nepřítomnosti známým českým způsobem. Dozvěděl jsem se to oklikou. Nějaký člen mě potkal a já se ptal: ‚Kdy je nějaká schůze? Já tam budu muset jít.‘ A on říkal: ‚Ty vole, co bys tam chodil. Ty nevíš, že jsi vyloučenej? Oni ti to ty prasata neřekli?“

A co po mnoha letech Werich napsal ve svém příběhu O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka, varovné pohádce vykvetlé z přátelství k Trnkovi?

Máme na světě v jednom velikánském městě Neustálou Poradu, na které nejchytřejší a nejpoctivější muži ze všech, úplně ze všech koutů světa se sešli, aby buď souhlasili, nebo vůbec ne. Na popud Vědce, který ze všech věděl nejméně, Vědecké Město, Asistentstvo a Žactvo zaslalo Poradě návrh, aby se prozkoumala podstata básníkovy duse, nekonečné duše, duše stačící pokrýt oběžnici a snad i víc. Aby se v rámci výzkumů a potvrzení blahodárného vlivu téže zavedla Porada na světě všude, kde hrozí cokoliv podobného Zmaru.

Institucionalizace čehokoli, komisionální sledování, měření a hodnocení lidské aktivity, natož tvůrčí práce, ho hodně trápilo – a odpuzovalo.

V roce 1957 se Voskovcovi za Atlantik svěřoval s podmínkami, v nichž žije a pracuje.

„Tvůj dopis mě velice rozveselil. I když se tvář nesmála, tak duše si lebedila, a to je velmi pěkné pro člověka, jehož duši zebou nohy. Jsem trošku tak vrakem, poslední dobou. Nedělá to téměř denní hraní, jako spíše ta nepřeberná tisícovka niců, co umoří osla. Snad bych to měl poopravit v ten smysl, že je to tisíc oslů, kteří umoří člověka.

Jiříku, nemáš ponětí, jak ta válka, kterou jsme před lety společně vypověděli lidské blbosti, jak má konec v nedohlednu. Lidská blbost, a to, myslím, je to typické, se nejrychleji regeneruje ze všeho, co se regenerovat může. Za jednoho vola okamžitě zaskočí volové dva.

A co jest nejzajímavější, tato lidská blbost nemá co dělat s politikou. Ona se blbost po politice vozí, neboť to jest nejlepší a nejlevnější vozítko, ano, ale to jen proto, aby se dostala rychle dopředu.“

„Když jsem s tebou mluvil po telefonu, říkal jsem ti, že studujeme ‚Arsenic‘ pod jménem ‚Dvě tety a tucet‘. (To byl Zdenčin návrh na titul.) … Když jsme byli tak v polovině zkoušek, začaly prosakovat neurčité chýry, že připravujeme cynickou hru o vraždách, o neúctě k člověku (,člověk, to zní hrdě,‘ řekl přece Gogol!) atp. atp. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti. Když však chýry začaly nabývat konkrétních, i když nebulosních forem, našpicoval jsem své dvě uši i se sluchadlem. Konečně dostal jsem zprávu, že má hra by mohla působit jako provokace po ideologické konferenci právě odbyté, že by třeba – člověk nikdy neví – spontánně se mohlo žádat, aby byla vyřazena z repertoáru a jiné podobné daydreams a pipedreams mých ctitelů a přátel.

I zašel jsem za panem ministrem, který se vždy choval ke mně objektivně a laskavě, a svěřil se mu s obavou, která mě v té době začala jímat: Nečiníš chybu, Jene? Neuvádíš hru, která by mohla být nepochopena? Je to přínos době? – A projevil jsem touhu po radě, pomoci a navrhl jsem, že bychom udělali uzavřenou premiéru jen pro zvané, abychom se ujistili, usmažili, uvařili, usměrnili, upevnili. To se stalo. Úspěch byl ohromný… Viděl jsem tváře obvykle důstojné, vědné, vědoucí i vedoucí, jak se leskly slzami smíchu. Leč hlava má kučeravá mi říkala: Jeníku, nedej se zmást! Četls přece Pavlova, víš o podmíněných reflexech vyšší nervové soustavy. Víš přece, že za navyklých okolností tato soustava dovede inhibovat přirozené reflexy a nahradit je reflexy trpělivě a pracně indoktrinované právě za těch navyklých okolností. A představení v divadle, dokonce představení, které se tolik vymyká obvyklým ok olnostem, může vyvolat spontánní reflexy, ale právě že ne trvale.

Toto a jiné táhlo mi hlavičkou mou kučeravou, zatímco 12 starců vycházelo ze sklepa na poslední oponu a hulákání přítomných nemělo konce.

Po představení měla být diskuse, nikoliv s publikem vcelku, nýbrž se skupinou těch, které jsem žádal o radu. Nebyla. Byla až za dva dny. Byla zajímavá. Trvala 2 hodiny. Měla úroveň. Nabyl jsem přesvědčení, že by nebylo moudré, aby se hra hrála… A tak jsme hráli tuto hru jednou…“

(Dodejme, že komedie Josepha Resselringa Arsenic and Old Lace – Arzen a staré krajky slavila v Divadle ABC úspěch rok nato s názvem Jezinky Bezinky. Čert ale aby vše vydržel.)

Bylo usneseno, že nejde o nic jiného než o poměrně vzácný zjev u hmoty, kdy jedna hmota reaguje vibračně na hmotu druhou dosud nezjištěným kmitočtem, závislým však na kmitočtech druhé hmoty a poměru vlhkosti vzduchu a patrně též houslařského klihu. Byla jmenována tutlací komise, která dostala za úkol spojit se s výzkumným ústavem a problém šikovně přehrát vědcům.

Ludvík a jeho přítel dostáli dopis s pokynem, aby příště více dbali na stav svěřených jim nástrojů, a ze se s nimi počítá při zájezdu do Dánska přes Paraguay.

Též jim bylo dovoleno koupit levně provinilé basy.

V poslední chvíli před odjezdem na zájezd bylo zjištěno, ze oba hudebníci jsou vlastně přespočetní, i bylo jim dovoleno zůstat doma a cvičit

Takže zatímco slavné hudební těleso jelo přes Paraguay do Dánska, aby přivezlo nadšené kritiky – čehož skutečně dosáhlo – Ludvík a jeho přítel začali na basách cvičit světovou skladbu Rámus z Winnetky.

„Tak se nelekni, do Paříže se nejede,“ psal Voskovcovi v roce 1959. „Už to vím dávno, jenže jsem to neměl černé na bílém. Myslím, že kdybych Ti měl popisovat celou věc, krok po kroku, že bych toho jednak moc popsal, jednak se při tom pozvracel… Nu, to make a long shit short, mluvilo se hodně o tom, že náš starý přítel E. F. se o to zasloužil. ‚L’enfant terrible‘ těch, kteří si jej vyhýčkali, ocitl se na pokraji zoufalství, neboť jeho divadlo čtyřikrát šnajdrovalo během měsíce, jelikož pan publikum se nedostavil. Doslova tak. Něco jako tenkrát v neděli odpoledne v Yonkers (druhé vystoupení V&W po příjezdu do Ameriky ve slovenském lokálu u New Yorku – pozn. editora Korespondence Ladislava Matějky) … Inu, vešel jsem, a povídám: ‚Tak, Emile, jak to je? Mám tomu věřit?‘ Dvě a půl hodiny mne přesvědčoval, že je obětí syčáren (to je jeho slovo). Logicky velmi mne přesvědčil, nejen že to není pravda
, ale že by dokonce pracoval proti sobě, kdyby pracoval proti mně. To bylo ve čtvrtek. V sobotu jsem to řekl na příslušných místech. Byl mi ukázán důkaz, že skutečně to byl on, že skutečně on chtěl dokonce jet do Paříže místo nás, až teprve Théatre des Nations řekl: E. F. nikdy! Tak tedy my nesměli taky! Nikdy se mi v životě nic takového nestalo, abych mluvil dvě a půl hodiny se schizofrenikem a nepoznal to.“

„Ode dnešního dne jsem ředitelem na placené roční dovolené. Požádal jsem o ni ministerstvo, neboť jsem unaven mluvením a jednáním a ředitelováním, které mi bralo čas a hlavně myšlénky na jakoukoli jinou práci. Začal jsem psát pohádky, které mají úspěch a zdvihly náklad ‚Kultuře 59’ (nějaké ti pošlu), budu teď dělat film ‚Baron Prášil‘ (Karel Zeman, který dostal velkou cenu na bruselském Expo za film 20.000 mil pod mořem), a pak dělám film s Trnkou. Chce se mi psát povídky a leccos a všechno, neboť se mi dobře píše,“

adresoval Werich za moře 1. ledna 1960.

Cože to měl s tím „Rámusem z Winnetky“? Vždyť se o něm zmiňuje i v básni na počest Jardy Krále i v pohádce! Šlo o skladbu Big Noise From Winnetka z repertoáru zpěváka a šéfa dixielandu Boba Crosbyho pro basu a bubny, s klavírem a saxofonem. (Winnetka se jmenuje vesnice severně od Chicaga. A skladba je k vidění jako klip na internetu v podání z roku 1967.) Werich ji zvlášť v podání Jardy Krále a Vlachova bubeníka Josefa Posledního miloval. To byli už tehdy šoumeni! Když kapela Karla Vlacha, s níž moudrý klaun po konci 2. světové války jezdil po vlastech československých, vyrazila na turné, při němž vystupovala na stadionech pro desetitisíce (!) nadšených posluchačů a díky novým aranžím Ježkových písní vlastně zachraňovala jazz pro českou muziku – buržoazní to tehdy paumění, otočil se kapelník na Posledního a říkal mu: „Budou zuby!“ Specialita bubenického žongléra, který dokázal paličkami vyťukat m
elodii na vlastní zuby. A s Jardou Králem podobně jako dixieland Boba Crosbyho – zahrál melodii, kdy po sólu paličkami na buben vyťukával rytmus na struny jeho basy. A navíc si k tomu oba zapískali.

Tak souvisí Werichova likvidace z postu herce a ředitele Divadla ABC a smrt basisty Jaroslava Krále s maličko posunutým obrazem o složitě projednávaném důsledku lásky dvou bas. A v podtextu je klaunova vášeň pro svobodu, která se přece nejenom v případě bas může projevit i láskyplnou pomocí.

Werich byl tvůrčí člověk, hloubavý a velice poučený. Jak byl zvyklý, přemýšlel i o tom, co je to vlastně ta pohádka.

„Pohádky jsou jako řetěz. Obepínají svět a spojují lidi odevšad. Sůl nad zlato je přece Shakespearův Král Lear, který se prostřednictvím nějakého potulného mnicha a ústního podání dostal až na Slovensko, kde ho našla Božena Němcová. Děj se změnil, zápletka je jiná, ale postavy zůstaly. A takových příkladů, že pohádky jsou mezinárodní, je moc. Existuje o nich výborná studie profesora Tilleho, který ve třicátých letech se svými žáky sebral stovky pohádek z celého světa a porovnal je… Podívejte, k nám přicházelo mnoho pohádek z Orientu, kde tenkrát bylo plno bohatství, zatímco tady byla chudoba. Pohádkáři je proto upravovali a přizpůsobovali. V arabské pohádce byl sultán, měl tři syny a každý z nich vlastnil zlatou dýku, posázenou brilianty. V české pohádce se ze sultána stal král, synové zůstali tři, ale měli jen železné meče, které rezivěly, a mně jich bylo líto. Musel jsem myslet na to, jak
si fantazie chudých lidí upravuje ty reálie do podoby, která je jim přijatelná a srozumitelná. Pohádky jsou přece obrazem toho, co si dokážou představit obyčejní lidé.“

Je sympatické dobrodružství, vydávat se za Werichovými inspiracemi. V případě bajek, jako jsou Povaha, Trest nebo Lev a notes, je možné se dostat znovu k Osvobozenému divadlu, k písničce Ezop a brabenec z filmu Pudr a benzin (1931), využité později ve hře Caesar (1932). Kdo jiný by mu měl být učitelem než řecký autor bajek žijící v 6. století př.n.l.? Jak je vidět, v českém prostředí dávno zdomácněly. Už v roce 1791 vydal Václav Matěj Kramerius Ezopovy básně. A ty O silném lvu, O pyšném orlu nebo O chytré lišce v moudrém klaunovi zůstaly domovem.

Biblická inspirace je zřejmá v podobě nenávisti Kaina a Abela – pardon, Kasima a Alibaby – v pohádce Alibaba a čtyřicet loupežníků. Werich vůbec miloval arabské písemnictví (stejně jako mu byly blízké židovské anekdoty), důvěrně znal anonymní perské pohádky Tisíce a jedné noci, které vyprávěla vezírova dcera, krásná Šeherezáda, králi Šahrijárovi, aby zachránila vlastní a nakonec i jeho život.

Klidně zapojí Bruncvíka ze staročeské legendy stejně jako prince Bajaju z pohádky Boženy Němcové. A když krejčí vykřikne: „Z mé dílny všichni krejčí odešli slavit Slavnou Slávu!“ zazní klasický motiv ironizace básnické skladby Slávy dcera Jána Kollára. Povinné to „slovansky vlastenecké“ četby bývalých studentů V+W, pro jejichž rodící se evropanství, ba světoobčanství to byla stará, obrozenecká, nacionalistická veteš. A proč nepoužít motiv z Karla Jaromíra Erbena a jeho Tří zlatých vlasů děda Vševěda? Nebyl by to Werich, aby tak neučinil po svém. Nikdo si neodnese zlaté vlasy, které mají nadpřirozené schopnosti, ale „když mu vytrhneš tři stříbrné vlasy za levým uchem, všechna jeho kouzelná moc přejde na tebe,“ říká Amáta Hadžidovi.

Blízký je mu Hans Christian Andersen, a to nejen s Hráškovou princeznou, ale i s Křesadlem, v němž také voják leze do podzemí, aby odtud přinesl staré čarodějnici právě kouzelné křesadlo. A musí přitom znehybnit psy s velikýma, svítícíma očima, aby se dostal k netušeným pokladům. To s Hadžidem je to jiné.

Když narazil na dno, neviděl si ani na špičku nosu. Tápal kolem sebe, až nahmatal, že studna se zužuje v chodbu, ve které jsou schody. Sestupoval po nich a narazil na zamčenou mříž. Hledá po kapsách křesadlo a všimne si, že mu kapsa světélkuje. To kýtka slabě září, jako fosfor. Chce si posvítit na mříž, ale sotva kýtku přiblížil, zámek cvakl a mříž se rozletěla dokořán. A všech sedm mříží, na které narazil. Konečně vyšel do zahrady plné květů a sluneční záře.

Wericha osloví inspirace druhého, ale on už něco přidává a kvačí dál.

Řekl bych, že nejbližší mu je člověk z idealistického těsta, míchaného skeptickou vařečkou. Proto se sympatií v hlase říká: „Hadžid mel rád život, nedal se jen tak něčím otrávit. Raději riskoval zklamání, než by se zřekl dobré pohody… A abych nezapomněl, všichni tři rádi dobře jedli, a Ismail a Jusuf výborně vařili. Což je pro ně polehčující okolnost…“ Maličko se zasměje, když představuje hrdinovo jméno: „Hadžid Abdul Hassan ben Kabbar Hárun Kafan ibn ben Hadži Faruk al Mosadek, ó krásná!“ A samozřejmě to princeznou Amátou hned podtrhne a zlidští: „Příliš dlouhé jméno pro mou krátkou paměť. Budu ti říkat Háďa.“

„Jeho“ hrdinové musejí být nápadití a originální. Vždyť klíčem k jejímu vysvobození je i vymyšlení toho, co nesmělo nikoho před tebou napadnout.

Na ostrově Hokaido kuká v lese kukaido, vyhrkne Werich, pardon Hadžid, a protože se mu to zalíbí, dá si repete: Na ostrově Hukačka kuká v lese kukačka. Miluje totiž (milovali oba, V+W) hrátky s češtinou. Zvukomalbu, nadsázku, metaforu. Denní světlo se vydalo do Austrálie, noc vstoupila do kuchyně. Vtipnou charakteristiku. Špendlík si oblíbil měkké křeslo, do kterého se zapíchl. A cože to kohout zakokrhá? To je irrelevantní! Kikirrikirrelevantní! Samozřejmě znal Werich staročínskou poezii: A ta jeho zázračná vlastnost, někde tomu říkají duše, víte, kolik vážila? Sotva polovinu váhy jednoho lístku z květu čajové růže. Takže jsme se opět dostali k „duši“!

Měl rád rčení: Ono se marně neříká blbej jako patník. Podívej se, kde usnul!… Posaď se, stojíš tu, jako bys čekal na vlak!,… Zavřít múzou, pustit musej! Nebojí se vrátit a „čerpat“ i sám ze sebe. Vždyť putování tří vojáků ve Žlutém mužátku má přece víc než maličko společného s „fimfárovskými“ Třemi veterány.

Mimořádný (nebo naopak zcela přirozený?) je vztah k ženským hrdinkám. K lásce. Jeho ironie (a manželská zkušenost) jako by mu vedla ruku při psaní.

Až paní Ludvíková položila jednoduchou otázku, aniž přitom přerušila míchání krupicové kaše: „A není to vůbec v těch basách?“

První a Jediné Manželky se málokdy mýlí… Seděli proti sobě, císař a jeho první žena. Byli sami a znali se. Dívajíce se jeden na druhého, stali se každý sobě zrcadlem uplynulých let.

Ženu měl nevraživou, aby se zasmála, to musel někdo alespoň nohu zlomit.

Rád se smál a dělal si legraci.

Milý tatínku, stálo v dopise, nejdříve ze všeho bud zdráv, a pak Ti chci říct, že jsem se vdala. Můj muž, Háďa, není hloupý člověk. To byl jeho nápad vzít Ti ze stáje dva koně, na kterých jsme dojeli na druhou stranu města, ke koňskému handlíři. Ten nás za to týden živil a ukrýval. Když se Tvoje škadrony vrátily s bžundou, přidal nám oslíka a stan, takže jsme jak turisti pohodlně došli až k moři… To kouzlo, co jsem nosívala na krku, jsem dala jedné uhrovaté tlusté, ale hodné holce, aby se mužským líbila. Už se vdala a rozvádí se. Háďa tvrdí, že jsem to stejně nikdy nepotřebovala, že nám kouzlo jinde než na krku. Á propos, tatí, budeš brzo dědeček. Vyřid to mojí mamince, jestli si ještě pamatuješ, která paní v Tvým harému to je. To by zatím bylo všecko, ó šahinšáhu, otče můj, táto zlatej.

Možná že vnímal jako inspiraci sám sebe, nakonec jak jinak tomu s autory bývá?

Císař vysvětloval rád. Znamenitě se bavil, když viděl oči rozšířené údivem, někdy předstíraným, někdy opravdivým. Některé oči se mu náhle změnily v můstek, který vedl na břeh, kde kdysi pobýval a na který se už nehodlal vracet. Probouzel se pak na druhém břehu a stříbrný zvonek zazníval ve chvíli, ve kterou jej nikdo nečekal, a z komnaty, kam dlouho již vajíčko pčchá nenosili.

Ke vztahu Werich a ženy, respektive vztahu k manželce, kterou přežil navíc s vědomím, že na dceru čeká zanedlouho Charon, aby ji převezl přes řeku Styx, bych rád ocitoval dva velestručné dopisy. První je ze sklonku života jeho i bytí paní Zdeny, se kterou se vzali 1. července 1929! Oba vypovídají totiž především o něm. Jeden ze svých vůbec posledních listů jí napsal do nemocnice po oslavě vlastních 75. narozenin.

Milá Zdenko,

vono to ňák nekončí.

Já mám teď opravdu plné ruce práce od rána do večera.

Jde to vlastně dobře, protože mi to ulehčuje starostlivé myšlenky na Tebe a Tvé zdraví a na Janu.

Jarmila a Táňa mě honěj do vyřizování a lavina dopisů, která pokračuje, mě nutí vyřizovat.

Včera jsem psal odpověď hlavounům – pošlu Ti kopie. Dalo to myšlení – abych vyloučil i stín servilnosti a přitom zůstal pán, a nikoliv soudruh, byl výsostně slušný a neurazil. Snad jsem to sved. Táňa potřebuje informace od Tebe, já vím celkem prd.

Zdenko, drž se! Buď trpezlivá!

Všechno dobře dopadne!

Vsjo búdět! Chin up!

Tvůj Jan

11/2 80

O hloubce jejich vztahu (a vztahu mnoha zralých manželských párů) i o Werichově velikosti a moudrosti svědčí odpověď skladateli Václavu Trojanovi, mj. autorovi filmové hudby pro animované snímky Jiřího Trnky, po jeho kondolenci.

Milý pane Trojane!

Napsal jste hezký dopis. Když člověk žije s ženskou čtyřiapadesát let, tak mu to připadá, jako když se hraje na velmi vzácné a staré housle. Rozdíl je ovšem v tom, že na ty staré housle Kubelíkové a Paganiniové hrajou zázraky, kdežto na takové housle, o kterých mluvím, se všechno hrát nedá. Někdy Vám hrajou svoji písničku. A Vy byste s nima nejraději praštil o zem, kdyby nebyly ták vzácné a tak Vaše. A když pak o ty housle přijdete, tak byste je bral i s těmi písničkami, které hrály proti Vaší vůli. Je to tak a nemá smysl o tom debatovat.

Doufám, že se máte dobře. A jestli máte nějaké zvlášť oblíbené housle, chraňte si je, neb čím jsou starší, tím jsou lepší, zatímco houslista stářím chřadne.

S veškerou úctou se Vám klaním a rád bych Vás někdy viděl.

Váš Jan Werich

A nebyl by to opět Werich, kdyby do pohádky nedodal cosi z bolestné lidské historie. A samozřejmě s protiválečným přesvědčením, které získal už v dobách, kdy jako malý kluk vzpomínal za 1. světové války na otce – jak napsal – sloužícího v Salcburku. (A Voskovcův byl tehdy v Rusku a potom se až v roce 1920 jako kapitán legionář vrátil po sibiřské anabázi domů. To, že za války vyrůstali bez otců, je jistě stmelilo.)

Basa vyprávěl o večírcích, na kterých na něm bylo hráno v severní Itálii počátkem devatenáctého století. Jak ho jednou sám pan Stendhal poslouchal a pak zaplácal. I pana Garibaldiho zahlédl v Modeně, nebo v Římě to bylo?

Basa mluvila o svém strachu a soužení, když ji německá armáda ukradla v Polsku a poslala do Berlína na konzervatoř, kde ji ukradl profesor a vyměnil za prase do Drážďan. Sem do města se dostala, ani neví jak, bez strun, rozladěná – to se ti nedivím, potvrdil basa ze své bedny – a pak byla přidělena orchestru, dána do pořádku a teď… a teď je konečně šťastná!

Nebo proč se s odporem nevyjádřit k rasismu, jehož podobu národní, ale i sociální nebo ekonomickou z „duše“ nenáviděl? Z čeho vyrůstá, kde ten smrdutý potok pramení?

Ismail s Jusufem čekali u rumpálu, aby vytáhli Hadžida, až zatahá za lano. Záviděli Hadžidovi, že si uměl poradit s mužátkem, také je trošku mrzelo, což by si nikdy nepřiznali, že se Hadžid nebál spustit se do studny. Zmocnil se jich pocit, kterému se říká komplex méněcennosti. Jedinci, někdy národové tímto komplexem potrefení věří, že svou malost odstraní, když prohlásí ostatní jedince či národy za ještě menší, než jsou sami. V zajetí tohoto bludu stávají se zlí, krutí, násilní, a hlavně jsou hloupí. Takoví lidé z židů dělají židáky, z negrů niggry, z Čechů Čechúny, z Maďarů Húny, z Němců skopčáky a tak dále a tak dále. Podle tohoto receptu Ismail i Jusuf nalezli zadostiučinění v tom, že z Hadžida vyrobili prohnaného, úlisného, vesměs podezřelého syčáka, prostě horšího tvora, než byli sami dva.

Werichovy pohádky totiž nejsou „jen“ příběhy plné fantazie, v nichž dobro vítězí nad zlem. A to nejde pouze o minulost, moudrý klaun přemýšlel i o světě, jaký bude, až tady on nebude. Uvědomit si to mohl také čtenář jeho reportážní prózy Italské prázdniny, která vyšla ve stejném roce jako Fimfárum (1960). Ve Florencii v roce 1958 totiž potkal muže, jehož si pojmenoval Signor Televisione. Australského manažera hledajícího pro tamní televizní společnost po celém světě nové náměty, spojení, odstraňujícího překážky, dělajícího smlouvy. (Vzpomínáte: Denní světlo se vydalo do Austrálie… Nic u Wericha nepadlo pod stůl.) Muže citlivě vnímajícího toto monstrum, které leze do bytů pokojných občanů, jehož varování Werich v reportáži citoval.

Jen si představ, Ján, co by tady kolem bylo, kdyby už tenkrát měli televizi? Nic, zhola nic! Neměli by na nic čas. Každý den program. Florencie by měla vysílačku, Pisa by měla vysílačku, i Siena. Papež, ovšem, by měl tu nejsilnější. A teď by si vzájemně začali umělce přeplácet… A Petrarca a Boccaccio by psali, až by se upsali. Samo sebou, výpravu by do papežské televize dělal da Vinci. Ale jak dlouho? Víš, jak by to musil odfláknout? To by nebyly Mony Lisy, to by byla pozadí… Představ si, že by Shakespeare psal televizní hry. Dostával by dopisy a musil by psát podle přání posluchačů. Každý dopis posluchače jest svědectvím o subnormálnosti pisatelově… Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel. Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.

Není to žádná umělá filipika proti televizi, ale připomenutí, jak se Werich hrozil „bezduchosti“ světa – světa zbaveného invence, radosti z tvůrčí práce, která není uspěchaná. Asi by si připomněl milovník rčení a přísloví: Práce kvapná, málo platná.

Moudrý klaun přemýšlel o světě, který mu byl dán, ale nekončil pro něho na Šumavě ani na řece Moravě, nebo jako kdysi v Tatrách, či na Podkarpatské Rusi, ale vnímal ho coby celek. Byl totiž světoobčanem. Vnímal radosti života, přátelství, lásku, rozkoš z milování stejně jako z jídla a pití zároveň s tím, co člověka ohrožuje – nemoc, ale hlavně závist, sobectví, osobní nevraživost. Politický útlak, civilizační hrozby.

Byl to kriticky uvažující skeptický optimista, chtělo by se říct. Pamatujeme si repliky z předscény Balady z hadrů z roku 1957, v níž s kritickou vírou v budoucnost vystupoval Werich jako Jehan a Horníček coby antoušek Georges.

G. Já myslím rád. Já totiž… já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost.

J. Nu – doufejme, doufejme…

J. Bernard Shaw byl živ sto let, řekněme. Byl to krátký, nebo dlouhý život?

G. Sto let – dlouhý život.

J. Krátký život! Protože ten tady mohl bejt ještě dvě stě padesát let, protože měl pořád co říkat. Zatímco v této chvíli je po celém globusu roztroušeno já nevím kolik třicetiletých, který tady už čtyři sta padesát let nemuseli bejt.

Zvlášť po 21. srpnu 1968, kdy se předtím vyjadřoval ne o demokratizaci společnosti, ale o potřebě demokracie jako o dobré věci, byla jeho skepse takřka fatální. Svědčí o tom jak bajka O orlech a hovniválech, tak Povaha. (Už jsme si řekli, že první dokončil v roce 1960! Takže se opět projevila jeho předvídavost, nebo to bylo spíš pronikavé myšlení? Druhá je z rukopisu datovaného 6. března 1972.)

Poučení je toto: Jsi-li orel, neurážej chrobáky. Jsi-li chrobák a mrzí-li tě, že jsi chrobák, dělej, abys nebyl chrobák, anebo si zvykni. Když jsi zajíc, nedá se dělat nic.

Werichovo Československo bylo v zájmech velké země na Východě právě „jen“ oním bezmocným, před orlem kličkujícím zajícem. I proto odešel moudrý klaun s manželkou 25. srpna 1968 podruhé z rodné země z obavy ze ztráty života. Byl s ní však spojen tisícerými pouty, takže se vrátil. Už neměl sil, aby žil jinde. A uvědomoval si, že některé věci změnit není v síle jednoho člověka. Ani 14 milionů lidí.

I vzala Žába Škorpiona na záda. A plavala. Když byli asi tak v polovině úžinky, Škorpion dal Žábě žihadlo. Rovnou do krku.

„Co jste to za tvora!“ křičí Žába. „Já umřu jedem a vy se utopíte. Dva životy jste zmařil. Čestné slovo zrušil. Co jste to za tvora?“

„Sorry, to je moje povaha,“ a utopil se.

Maličká země na mapě geopolitických zájmů velmocí! S daností Bismarckova výroku: „Kdo ovládá Čechy, ten ovládá Evropu.“ Jak by byl rád, kdyby platila pointa jeho bajky Lev a notes: Někdy stačí jedno slovo včas! Nestačí. Ani jeden podpis nepodpis nestačí. Držme se však literatury, protože o ni tu jde především.

V roce 1968 nejenže vystupoval v televizi s Vladimírem Škutinou v pořadu Co tomu říkáte, pane Werichu? V povídkách a fejetonech se pak v té době i v roce následujícím vracel do dětství a do časů prvního amerického exilu. A psal další pohádky. Vznikly tak dvě knihy: Lincoln 1933 a Průvodce po labyrintu a okolí. Nakladatelství Olympia stačilo vydat první z nich. Větší část nákladu však putovala do stoupy, Werich musel platit za podporu Pražského jara, za podpis petice 2000 slov. S původní předmluvou Jiřího Voskovce kniha vyšla až v roce 1990. První verzi druhé knihy přepracoval. Rozepsaný aforismus o moudrém rabínovi ho přivedl k názvu Všechno je jinak, ale ani tento svazek v podobě vázané v ruce nedržel. Čtenář si ho přečetl až v roce 1991. Další memoárovou publikaci nazvanou Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach mohlo vydat nakladatelství Melantrich také až po jeho smrti, v roce 1982.

Nebylo to však poprvé, kdy dělal něco, co ho těšilo, o čem byl přesvědčen, že má smysl, i když nevěděl, jak vše dopadne. Takové bylo už jeho čtení Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka, které od mládí miloval. Do brožovaného vydání z roku 1951 si napsal značky, poznámky a od května 1953 do konce 60. let namluvil na gramofonové desky podstatnou část románu. Jak bylo jeho zvykem, maličko si ho upravil, hlasem podtrhl, co považoval za důležité i co mělo vyznít směšně nebo naopak smrtelně vážně. Skoro vše pak na 17 LP vyšlo v letech 1978 až 1984. A v novém století i tisíciletí na 12 CD včetně pasáží, které posluchač dosud neznal. Přibylo ještě třinácté CD, mj. s nikdy nevydanou nahrávkou uvolněného dialogu Švejka s Jiřinou Šejbalovou v roli paní Müllerové a Vlastou Burianem jako feldkurátem Katzem z roku 1953. Loni Werichovi ctitelé získali CD Ze světa zvířat, netušené podání Haškových povídek namluvených rovněž na počátku 50. let. Díky za to.

Bohužel nemoc, nevydávání napsaného, které bere „duši“ chuť do další práce, i neúprosný čas zmařily možnost, aby zavzpomínal nejen na dětství, na počátky Osvobozeného divadla a americký exil. Poválečnou dobu a svou zkušenost, názor na ni, na spolupracovníky glosovat nestihl. Nebo ani nechtěl?

„Jakmile nade mnou nevisí Damoklův meč, tak nedělám. Vždycky to tak bylo, s Voskovcem jsme psali novou hru teprve tehdy, když ta stará nešla a hrozilo, že nebudou peníze na vejplaty… Já taky potřebuju vědět, pro koho píšu. Máte autory, kteří dokážou psát do šuplíku. Já to nedokážu, protože šuplíku nemám co sdělit.“

Pro rozhlasové vzpomínání Jiřího Melíška stačil během roku 1969 charakterizovat herce z Osvobozeného.

Přesto zanechané rukopisy svědčí o tom, že byl autorem pilným. Nakonec jen proto mohl nyní vyjít svazek jeho Dospělých pohádek.

Těžko lze najít pro spisovatele, dramatika krutější podobu zločinu proti lidskosti než cenzurní zásahy do literárního textu, do jeho srdce. Navíc v podobě odmítnutí celých rukopisů… Byl to čas, kdy z veřejného života země zmizely statisíce lidí, z knihoven pak dokonce jejich díla už vydaná. Pokolikáté se to retušovala paměť národa? Přesto Werich nepřestal přemítat o sobě, o době, a vůbec o člověčí povaze. O krásách i nebezpečenstvích života. A zanechal nám mnohá varování, která poznal na cestách světem. Až na Rampu se doneslo další z nich:

„Musíme získat místo pro stroje a zbraně. Zbavit se veteše“

„Naši dědkové to chránili skoro tisíc let a pro nás je to veteš“

„A není snad?“ smál se Hussejn. „Naše dědky a pradědky bavilo mít. Mít hodně. Nás baví víc jiné věci.“

„Schválně, jestli je to také moje zábava,“ provokoval Hassan.

„Jak bych to řek? Je větší legrace rozhodovat, kdo smí mít a kdo nesmí…“

„Ne tak! Kdo musí mít a kdo smí nemít!“

„Přesně! Sedět na zlatém křesle pod zlatým lustrem je nuda, nemyslíš?“

„Přesně! Já chci rozhodovat!“

„Ale ne o mně!“

„Přesně! Mám hlad.“

Jenže to by nebyl moudrý klaun, aby nedodal:

Hassan otevřel ledničku v kufru cadillaku. „Mám tu uherák“

„Mám tu dvanáctku import.“

Podíváme-li se kolem sebe na svět, který před desetiletími sledoval i Jan Werich, vidíme, že dokázal předjímat. Nejenže chce o člověku neustále rozhodovat kdosi jiný, kdo je schopen ustavit „komisi pro…“ a pak masírovat všechny, že výsledek této komise je ten jediný správný…

Svobodu, nezbytnost osobního svobodného rozhodování, to potřeboval Werich ze všeho nejvíc a je to bytostnou lidskou potřebou i dnes.

Podíváme-li se mezi lidi i za hranice, tak neustále někdo chce určovat, například co kdo smí mít a kdo nesmí… Nebo spíš co kdo musí mít a kdo smí nemít!

Jisté je, že jeho podobenství a varování zajímají celý svět a i jeho hlas zní nadále právě v loutkových filmech Fimfárum Jana Wericha režisérů Vlasty Pospíšilové a Aurela Klimta (nabídli příběhy Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu, Splněný sen a František Nebojsa) i ve snímku Fimfárum 2 (kde tito dva a dále Jan Balej a Břetislav Pojar vyprávějí pohádky Tři sestry a jeden prsten, Tři hrbáči z Damašku, Moře, strýčku, proč je slané? a Paleček). Doma výtvarní tvůrci těchto filmů vždy získali Českého lva (2003 a 2006), cenu za nejlepší výtvarné řešení a nejlepší výtvarný počin!

Werich nadále oslovuje, jak si určitě přál, širší svět. Filmy viděli diváci v USA, na londýnském filmovém festivalu, na Berlinale, samozřejmě v Karlových Varech… V roce 2003 si režiséři prvního z nich odnesli hlavní cenu VIII. ročníku moskevského mezinárodního festivalu dětských animovaných filmů Zlatá rybka za nejlepší profesionální film. V roce 2007 si pak za pohádku s názvem Moře, strýčku, proč je slané? odnesl Jan Balej na II. ročníku mezinárodního filmového festivalu Lola Kenya Screen v Nairobi cenu v kategorii animovaných snímků a v Bratislavě na XXXIV. mezinárodním festivalu Ekotopfilm hlavní cenu. Za Palečka v tomtéž roce získal Břetislav Pojar cenu mezinárodní poroty maďarského filmového Bienale Kecskemét. A diváci se už těší na chystanou premiéru filmu Fimfárum – do třetice všeho dobrého (O kloboučku s pérem sojčím, Jak na Šumavě obři vyhynuli a Rozum a štěstí) vytvářeného v 3D kval itě. Autor předlohy by byl jistě moc rád.

Jak by si člověk přál, aby byl i Jan Werich nesmrtelný! Aby se právě jeho mohl dnes zeptat: Co vy na to, pane Werichu? A podle slov tohoto bytostného demokrata, člověka vzdělaného, neustále se zajímajícího o novinky i „novou“ podobu světa, se orientovat.

Přes hradbu času znějí jeho příběhy, jeho varování. Není to vůbec málo. Spisovatel nakonec nemůže udělat víc.

Přijměme proto znovu pozvání do světa pohádek, do říše fantazie, kde častěji než v tom „reálném“ vítězí vstřícnost nad arogancí, láska nad nenávistí, statečnost nad zbabělostí, dobro nad zlem. Proto máme pohádky tak rádi. A popřejme sbírce Deoduši podobně živý osud, jako mají příběhy Werichovy knížky Fimfárum.

Bibliografická poznámka

Sbírka obsahuje Werichovy bajky a pohádkové prózy z autorova posledního tvůrčího období, převážně z let 1959-1972. Při redakci textů jsme přihlíželi jednak k dosavadním vydáním otištěných příběhů, jednak ke strojopisům, event. k jejich variantám, uloženým v Památníku národního písemnictví. Při dataci textů vycházíme z publikace Jan Werich. Soupis osobního fondu, PNP, Praha, 2004, který sestavila Renata Ferklová. Po pravopisné stránce jsme texty upravili podle současné normy.

Pohádka o pohádce

Otištěno dle původního strojopisu s rukopisnými opravami s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Povídky nejen o psech, Esprit, Praha, 1990.

Za šťastnou lásku bas!

Otištěno dle původního strojopisu datovaného 1961 s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Lincoln 1933, Olympia, Praha, 1990.

O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka

Otištěno dle původního strojopisu s rukopisnými opravami s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Lincoln 1933, Olympia, Praha, 1990.

Lev a notes

Otištěno dle vydání v Magazínu Dikobrazu (jaro), Vydavatelství Rudé právo, Praha, 1978, str. 55.

Žluté mužátko

Otištěno dle poslední strojopisné verze před tiskem datované 1967-1968 s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Trest

Otištěno dle původního strojopisu datovaného 1972 (původní název „To je fuk“) s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Povídky nejen o psech, Esprit, Praha, 1990.

Vejce pčchá

Otištěno dle původního strojopisu datovaného 1959 s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Povídky nejen o psech, Esprit, Praha, 1990.

Povaha

Otištěno dle původního strojopisu datovaného 6. 3. 1972.

O orlech a hovniválech

Otištěno dle původního strojopisu (verze C) datovaného 14. 6. 1959 s přihlédnutím k vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Rumplcimprcampr

Otištěno dle vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Hrášková princezna

Otištěno dle vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Chytrá Marjána

Otištěno dle vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Moudrý Honza

Otištěno dle vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Čekanka

Otištěno dle vydání ve sbírce

Jan Werich: Úsměv klauna, Československý spisovatel, Praha, 1984.

Alibaba a čtyřicet loupežníků (nedokončená pohádka)

Otištěno dle kopie původního strojopisu bez rukopisných úprav. Existují celkem 2 verze pohádky a 4 fragmenty různých částí, vše nedatováno. Pro naše vydání jsme zvolili verzi B.

Obsah:

Pohádka o pohádce

Za šťastnou lásku bas!

O kybernetické babičce aneb Velikonoční povídka

Lev a notes

Žluté mužátko

Trest

Vejce pčchá

Povaha

O orlech a hovniválech

Rumplcimprcampr

Hrášková princezna

Chytrá Marjána

Moudrý Honza

Čekanka

Alibaba a čtyřicet loupežníků

Doslov

Bibliografická poznámka

Advertisements